2. článek – První týden na NZ

Tak a první týden na Novém Zélandu je za mnou!

Ještě než začne druhý článek, tak jsem mile překvapen, kolik že lidí četlo ten první a jaký sklidil úspěch. Chvilku jsem se cítil jako Láďa Hruška po první odvysílané reportáži, kdy upekl bábovku za 7 Kč, tak třeba i moje roční snažení skončí až knížkou na pultech knihkupectví. Avšak nepředpokládám, že bude hit o Vánocích :-). Následující řádky budou pojednávat například o zdejší dopravě, nakupování či o tom, jak si hledat a jak já hledám ubytování. Obávám se, že to nebude tak vtipné, ale doufám aspoň trochu zajímavé a obohacující pro Vás.

Když navážu na první článek, tak hned po projití imigrační kontroly jsem si na letišti udělal novou SIM kartu. Mají tam stánek dva největší mobilní operátoři – SPARK a T-Mobile. Vybral jsem si Tourist Pack bez smlouvy, zaplatil si něco mezi kreditem a paušálem na měsíc za 49 NZD (1NZD = cca 19,4 Kč), kde je hodně volných minut i SMS, ale hlavně 2 GB dat, což mě teď někdy drží při životě. Ne proto, že bych byl závislý na sociálních sítích či obecně internetu, ale proto abych mohl plně využívat svoji momentálně nejoblíbenější aplikaci – slovník (Google Translator). K mé angličtině se dostanu později.

Na letiště pro mě přijel kamarád Ruda, který mi nabídl prvních 14 dní možnost ubytování zdarma u něj. Když jsme se blížili k zaparkovanému autu, samozřejmě jsem šel na pravou stranu vozidla, kde je zde ale místo řidiče a ne spolucestujícího (zde se jezdí vlevo a volant je vpravo). I přesto že mi bylo dopředu známo, jak to tady se směrem řízení je, moje podvědomí bylo rychlejší. Některé návyky jsou prostě zažité a nezměnil jsem je ani o dvě minuty později, když jsme přijeli na křižovatku a já pohotově oznámil – „Zprava dobrý“. Opět chyba. Jako navigátor bych se tu první dny a vlastně ani po týdnu neuživil. Pořád mi přijde nepřirozené jet kruhový objezd zleva, koukat na semafory vlevo a řadit levou rukou. Když jsme ale u řazení, drtivá většina aut zde má automatickou převodovku, což vyhovuje i řidičům, kteří normálně moc řídit nemohou. Mám na mysli jednoho pána, kterého jsem zde viděl vystupovat z auta a měl zakrnělou levou nohu a jeho levá ruka nebyla asi také v úplném pořádku. Asi bych nechtěl takového řidiče potkat vedle sebe na dálnici před zúžením v rychlosti obsahující trojcifernou hodnotu. Ale to jsem odbočil a snad neurazil žádného amputáře, paraplegika či jeho rodinného příslušníka. Naopak, klobouk dolů před těmito lidmi. Co se týče semaforů, tak zde mají super vychytávku, že jedna signalizace je na začátku křižovatky (v místě kde stojí první auto – stejně jako u nás) a druhá signalizace je na konci křižovatky pro daný směr. Takže první auto stojí na hranici křižovatky a koukají na barevnou signalizaci skrz ni. Pro příklad dávám fotku dolů pod článek. Další věc, která se mi tu líbí, je, že na velkých křižovatkách, kde přechází spousta lidí, se v určitý interval na 20 vteřin zastaví všechny směry a chodci mohou jít i křížem vozovky, či jakým směrem zrovna potřebují. Též přidávám fotku dole pod článek. Jinak přechody pro chodce a všelijaké přecházení vozovky mi i po týdnu dělá problém. Skoro vždy se rozhlédnu nejdříve na opačnou stranu než auta jezdí a až potom na tu správnou. Hned druhý den, když jsem šel nakoupit do zdejšího supermarketu, jsem na to málem doplatil, kouknul jsem se doleva, nic nejelo a tak si to štráduju a najednou periferně vidím jak ze zatáčky přijíždí auto z druhého směru. No musel jsem hodně rychle hýbnout kostrou, abych neskončil vytapetovaný jak plakát někde na vozovce. Od té doby se raději koukám vícekrát a podvědomě se přesvědčuji, že se tu jezdí vlevo, ale ještě jsem si opravdu nezvykl. To samé mám s chozením po chodníku. Zpočátku jsem si říkal, že jsou tady lidi fakt vzhůru nohama, když jsem neustále na chodníku chodil obří slalom, ale pak jsem si řekl, že bude možná chyba u mě a mohl bych zkusit jít vlevo – bingo! Už jsem držel spíše sjezdovou stopu, řečeno lyžařskou terminologií.

Nakousl jsem nakupování, tak Vám o něm něco pro zajímavost povím. Nejvíce chodím do zdejšího PaknSave, o kterém se říká, že je asi nejlepší na NZ v poměru cena/kvalita. Poprvé, když jsem šel pro košík a připravoval si nějaký ten „drobák“, jsem se lehce udivil, že není kam dát. Jinak řečeno, něco jako pojistka proti krádeži tu fakt není potřeba a nikde nevidíte se třeba válet košík někde sto metrů od supermarketu. Prostě si ho tu lidé půjčí a pak vrátí na vyznačené místo. Jak prosté, ale vysvětlujte to v Čechách, že?! Zdejší sortiment Vám nebudu popisovat, je to dost podobné jako u nás, ale třeba takový rohlík či chleba tu fakt nenajdete. Novozélanďané konzumují hlavně toastový chleba, kterého tu mají vždy nekonečné regály. Co se cen týče, tak je to tu průměrně tak třikrát dražší než v ČR. Jenže ono se řekne dražší, ale když si vezmeme v potaz porovnání naší minimální hodinové mzdy (55 Kč) a té zdejší (14,75 NZD = 287 Kč – i když před zdaněním), nemusím dále psát, který národ má co dražší. Co se tu ale vyplatí, tak je nakupovat ve slevě. Vždy to dělá docela příjemný rozdíl oproti ceně původní. Takže jestli jsem občas v Čechách nakupoval zlevněné výrobky, tak tady jsem zatím zdatným konkurentem českým seniorům, jejichž revírem je každotýdenní středeční otvíračka v Tescu a čtvrteční nálet na Kaufland. První týden bych se s nimi určitě mohl srovnávat. Aspoň tedy co se nakupování týče. Pořád jsem totiž ve fázi, kdy podvědomě přepočítávám, kolik že co stojí na české koruny, ale někdy musím své matematické počty přerušit, jinak bych umřel hlady. První mléko co jsem si koupil má 1,5 % tuku, značí se Slim a odpovídá našemu polotučnému mléku. Avšak rozdíl je patrný na první polknutí, naše mléko v krabici bych označil oproti tomu za „výrobek z mléka“. A mohl bych už po týdnu jmenovat i další potraviny, které jsou tu kvalitnější. Čeho jsem zatím ochutnal nejvíce je tuňák v konzervě. Proč? Je tu levný a chutný (jak by řekli místní). Při koupi čtyř kusů konzerv, zaplatíte 5 NZD, takže konečně něco kvalitnější a levnější než u nás. Jen se bojím, zda za půl roku budu moc ještě slyšet toto jméno modroploutvé ryby. Pokud si chcete koupit nějaký alkohol či jen jedno pivo, budete muset u pokladny předložit svůj pas, což je zde nejdůležitější doklad. Naopak u pokladny je příjemné to, že prodavač/ka Vám vždy nákup hezky složí, zabalí do tašky a po zaplacení Vám ho předá do ruky. Je to milé, ale jsme zase na začátku – jinak se sedí za pokladnou za 55 Kč a jinak za 300 Kč na hodinu.

Poslední věc, kterou dnes popíšu je ubytování, které hledám. Dle největší novozélandské inzerce, na kterou každý den koukám, je zde místa pro spaní hodně. Nejjednodušší postup jak získat střechu nad hlavou je zde nastěhovat se k někomu. Drtivá většina cizinců to upřednostňuje před pronájmem domu. Většinou jde o to, že v obydlí sídlí jen jeden dospělý a tak nabízí svoji domácnost ke sdílení dalším osobám, či majitel pronajímá studentům nebo pracujícím svůj dům, kde tedy bydlí třeba až šest nájemníků (pokud je tedy dům velký). Takže doufám, že brzy i já budu mít s někým společnou zahradu a budu mít štěstí na lidi. Byl jsem se podívat už ve dvou domech, které byly velice hezké, ale nakonec to z nějakého důvodu nedopadlo, tak že pořád pátrám po té správné nabídce. Stále ještě mohu být minimálně týden u kamaráda Rudy. Pomáhá mi i v tom, že se mnou jezdí na návštěvy vytipovaných lokací, protože má angličtina ještě zdaleka nedosahuje do úrovně, kde bych si vše vyřídil sám a zeptal se na to, co přesně chci. Nechci psát, že až tady jsem zjistil, jak je jazyk ve světě důležitý, ale nyní pociťuji, že pokud ho neovládáte nějak obstojně, máte vše o dost těžší a necítíte se ve své kůži. Takže pokud to čte někdo, kdo je ještě školou povinný (a já vím, že čte :-P), apeluji na Vás, učte se hlavně češtinu a angličtinu, protože skoro nikde Vám to už někdo tak hezky zadarmo nevysvětlí jako ve škole. Já si toho dostatečně nevážil. Tak teď doufám tedy, že můj mozek úplně nezakrněl a ještě je schopen se něco rychle naučit, protože jinak tu nedosáhnu toho, co jsem si předsevzal. Zpět ale k ubytování, protože se mi stala ve středu zajímavá story. Našel jsem dům, který byl docela hezky popsán v  inzerátu, avšak chyběly nějaké fotografie domu (které nejsou tak u jednoho z padesáti inzerátů), ale i přesto jsme po domluvě s majitelem přes SMS vyrazili s Rudou autem na adresu tři kilometry od nás. Když už jsme přijeli na místo určení a zastavovali na chodníku, vyšel z domu více než dvoumetrový černoch, který byl drsnější než ukrajinský toaleťák a starší paní, jejíž obličej by snad zachytil i antivir. Nemůžete se nám divit, že Ruda jen rychle znovu zařadil a raději jsme ujeli pryč, protože to bych radši bydlel v hotelu pro psy, který skutečně je kousek od nás a čekal na nějakou tu dobrůtku než tady, kde bych čekal, kdy zmiňovaným dojde jídlo a zakrojí si mě.

Tím bych uzavřel druhou kapitolu z Nového Zélandu a znovu za týden vydám článek už opravdu o práci, kterou tu začínám dělat, dále něco o místních lidech či o školství, jak tu funguje (což je velice zajímavé) a na své si přijdou i fotbalisti, kterým vysvětlím, jaké jsou tu soutěže, jaká je úroveň dětí či dospělých a doufám, že přidám i pár zajímavostí a příběhů, které zažiju a budu si přát, aby Vás obohatily a třeba i rozesmály.

Děkuji za přízeň a (s)mějte se krásně…

LB z NZ

23.04.2015

Obrázky:

IMG_3441[1]

Ukázka křižovatky, kde jsou semafory prostě všude… :-)

IMG_3447[1]Na některých velkých křižovatkách, když je červená, mohou chodci jít libovolným směrem…

IMG_3444[1]Noční pohled na centrum města z večerní procházky…

IMG_3411[1]A (nejen) o fotbale příště… ;-)

1 komentář: „2. článek – První týden na NZ“

  1. Láďo Hruško díky za další článek Už teď se těšíme na pokračování Drž se dál od dvoumetrových černochů a měj se fajn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>