18. článek – Sečteno podtrženo, bylo mi potěšením Nový Zélande

Ahoj přátelé,

Vítám Vás 18. prosince u 18.tého a rovněž posledního článku zaobírajícího se mým 18-ti měsíčním pobytem na Novém Zélandu. 18.6. jsem se narodil, 18.10. slavím svátek, tudíž je počet naprosto příznačný pro můj osobní život. V posledním čtení Vám sdělím moje názory a postřehy či mírná srovnání s ČR. Zažil jsem toho tady opravdu hodně a myslím, že určitý názor jsem dokázal získat na mnoho zdejších věcí. Slovy českého génia Járy Cimrmana bych podotkl, že můžete se mnou v některých věcech nesouhlasit, protestovat, ale to je to jediné, co proti tomu můžete dělat :P.

Čím začít. Bylo 16.04.2015 a já přistával na letišti v Aucklandu vstříc novým zážitkům. Ani jsem přesně nevěděl, co mě čeká, jak se naučím žít hlavou dolů a řídit po druhé straně a hlavně komunikovat v jiném jazyce. Naivně jsem si myslel, že anglicky trochu umím, ale hned první den jsem zjistil, že jsem na velkém omylu. Ostatně hodně slýchávám, že si toto myslí většina Čechů – po příletu zjistí, že onen jazyk neovládají, jak si asi mysleli. No i přes nepříjemné pocity na začátku můžu teď v klidu bilancovat a říct, že i krušné chvilky stály za to, to vydržet. Když se nad tím zamyslím teď, Nový Zéland mi dal velkou životní školu praxe, obohatil mě o obrovské množství zážitků, na které nikdy nezapomenu, pomohl mi výrazně zlepšit angličtinu a v mnoha věcech otevřel oči a tak trochu i změnil. Doufám, že k lepšímu. Jak s oblibou říkám: „Dříve jsem byl namyšlený, teď už jsem bez chyby.“ ;-)

Kdybych měl ještě jednou vzpomenout, co jsem tu vše prožil, je toho vela. Zjistil jsem, jak úžasný kus krajiny tu je, ale i jak se lidi k sobě dokáží chovat přátelsky. Není nutno se k lidem, které neznáte, chovat jako k nepřátelům, tady každému dají šanci ukázat, co „v něm je“ a nesoudí podle vzhledu či prvního dojmu. To je vlastnost, kterou bych chtěl převézt do Čech, ale pochopitelně to nejde. Dále jsem si ověřil, že se lidé u nás v ČR zbytečně stresují a kazíme si náladu maličkostmi. Chápu, že například zdejší životní úroveň i počasí je lepší než u nás, ale tady když pět dní v kuse prší, slyším si stěžovat pouze Evropany a Asiaty. Novozélanďané prostě berou věci, které nemohou změnit, tak jak jsou a místo toho raději vymýšlí jiný program a aktivity. Není třeba se za deštivého počasí mračit u okna, tak prostě dnes půjdu sportovat někam dovnitř, místo pláže sednout do nějaké restaurace s výhledem na moře, či zavolám přátelům a posedím doma. Ono se to lehce píše, ano, ale pojďme se nad sebou zamyslet, zda si občas svoji náladu zbytečně nehaníme blbostmi. Pojďme se více usmívat i na okolí a pojďme si hledat na oné situaci i pozitiva a na poloprázdnou sklenici, hleďme jako na poloplnou. Někdy i milá maličkost dokáže změnit celý den vám i druhé osobě.

Když píši o místních obyvatelích, tak když trochu pominu pár původních obyvatel – Maorů, bílí novozélanďané jsou nejlepší národ lidí, který jsem poznal. A mohu říct, že jsem za více než 18 měsíční zkušenost přišel do kontaktu s minimálně 30 národnostmi! Nový Zéland, obzvlášť Auckland, je obrovsky multikulturní metropole, kde vidíte každý den mnoho národností. Z toho bych přešel i na mírné zápory Aucklandu. Protože hlavně v něm vidíte mnoho Asiatů, Pakistánců či Indů a na můj vkus jejich počet už není zanedbatelný. Už se shlukují do svých národnostních či náboženských komunit, mají své obchody a společnosti, takže někteří se ani neopovažují učit se anglicky, jelikož to prostě nepotřebují, pač bydlí například v čínské čtvrti, nakupují v čínských potravinách a pracují v čínské firmě. Hlavně díky tomu je v Aucklandu mnoho jiných národností, které neumí ovládat angličtinu, ba co je horší, ani se ji nesnaží učit. Zastávám názor, že pokud člověk chce žít v jiné zemi, kultuře atd. měl by se tomu přizpůsobit, pač je pořád vlastně jako host v jiné než mateřské zemi. Druhý zápor jsem našel v dopravě po dálnici. Teď nenarážím na to, že se může jet maximálně 100 km/h, ale hlavně na každodenní zácpu mezi 8-10 a odpoledne mezi 16:45 – 18:30. Pokud v tuto dobu chcete vjet na dálnici, je potřeba se obrnit železnou trpělivostí a vyhranit si nějaký čas navíc. Na druhou stranu spousta cizinců a zácpy jsou skoro jen v Aucklandu. V ostatních městech to je o dost lepší a méně se vyskytující.

Pokud bych měl vybrat nejhezčí místo na NZ, bylo by to nemožné, je tam spousta míst, která jsou originální a úžasná. Ale vím, že velký zážitek ve mně zanechala plavba v zatopeném fjordu v Milford Sound, kde kolem nás byly tisíce vodopádů, které stékaly ze strmé skály až z kilometrové výšky. Mezi další největší zážitky se určitě řadí plavby v Bay of Islands ať tu, kde jsem měl tu čest sdílet vodní prostředí s delfínama, tak tu, kdy jsme s taťkou viděli z lodi nejenom delfíny, ale hlavně kosatky, které tudy prý proplouvají jednou za dva měsíce. Nemůžu zapomenout ani na pravý Maorský večer v jejich vesničce, sjíždění písečných dun na severu NZ, obrovské a staré stromy v Waipaua forrest, běh Aucklandem  km přes Harbour Bridge, pláže v Tauranze, úžasné barvy jezer na jihu NZ či všudypřítomné lachtany kolem pobřeží Kaikoury. Na Novém Zélandu se mi líbí i fakt, že jste pořád blízko vodě a krásným plážím. Jelikož se jedná o dlouhý ostrov, který je z jedné strany obklopen Tichým oceánem a směrem k Austrálii Tasmánským mořem, maximální vzdálenost od moře či oceánu je pouze 140 km. Někdy narazíte na úžasnou pláž s bílým pískem, jindy s zajímavě černým a nebo na klasický jemný hnědý. Takže i těch dalších míst, které ve mně zanechaly dojem je určitě více, ale o drtivé většině jste si mohli přečíst v předešlých článcích, takže se nebudu znovu více rozepisovat. Je toho hodně a jsem si jist, že některá místa z hlavy na dlooouho nedostanu. Čím silnější zážitek, tím déle vydrží. Tak uvidíme, na co budu vzpomínat třeba za 5 či 10 let.

Velkou zajímavostí pro mě byl i systém základních škol, v kterých jsem se pracovně pohyboval každý den. Tak Vám ještě některé rozdíly naposled popíšu. Princip výuky více směřuje k rozvoji osobnosti, přípravě na dospělý život a vedení k sportu. Ze začátku jsem si to nemyslel, ale dnes bych svoje děti raději poslal do novozélandských škol. Sezení v lavici prakticky na Zélandu neznají, šprtání definic též ne a toho času kolik tráví venku?! Samozřejmě je to dané také místním počasím, na výuku venku, v parku, na pláži je tu prostě prostor i počasí. Škola je i mnohem pestřejší, ačkoliv méně náročnější. Na NZ děti nedostávají známky, ale dvakrát za rok píšou tzv. srovnávací testy, které se snaží splnit s co nejvyšším levelem. Level se bere v potaz při výběru střední školy. Na některé se dostanou jenom děti s vysokým levelem atd. Zajímavé je i to, že nemají pevný rozvrh, někdy mají za týden 5 hodin matematiky, někdy ani jednu. Je to i na učitelovi, jak uzná za vhodné danou látkou probírat. A když je třída na počítání dobrá, třeba za týden nemají ani hodinu. Naopak pokud učitel pozná, že ona třída tápe v násobení, mají třeba každý den jednu hodinu právě matematiku. Stejné je to i s probíranou látkou, některé třídy se na ní zaseknout 5 vyučovacích hodin, některým stačí hodina jedna a mohou se posunout dál. V podstatě i učitel a kolektiv se přizpůsobí slabším jedincům do té doby, než se drtivá většina téma naučí, poté se přejde dál. Ale není na to vyhraněný určitý počet vyuč. hodin. Líbí se mi, že každý den jsou děti na svém velkém travnatém hřišti či na multifunkční umělce, nebo jen lezou po stromech, či v neposlední řadě se koupají ve svém školním bazénu. Vybavení škol je úžasné a areál je velice rozlehlý. Na Zélandu je pořád na všechno místo, tak proč by měli ochuzovat to nejdůležitější, výchovu dětí. Ještě chválím, jak školy zapojují své žáky, většinou ty nejstarší ročníky (11-13 let) do normálních prací, jako je stříhání keřů v areálu školy, natírání plotu, uklízení zahrad, vynášení košů, půjčování sportovních potřeb ostatním dětem během přestávek, půjčování knih ve školní knihovně či svolávání všech zpět na konci přestávky. Děti si toho dělají hodně samy a mohou si zčásti vyzkoušet i práci dospělého. Viděl jsem i děti, jak střihají plot velkýma nůžkama, jak vyřezávají do dřeva elektrickou pilkou či dokonce i prvňáčky, jak tlučou hřebíky do prken a vyrábí si nějaké výtvory. Když vzpomenu na moji ZŠ či střední, nedovedu si představit, že by nám dal někdo do ruky elektrické nůžky či kladivo, to by bylo průserů. Už takhle bylo dost zážitků s hráběmi. To myslím, že byl náš vrchol – kór když někteří hledali, kde se hrábě zapínají :-D.

Z mnoha sportovních možností ve škole vyplývá i velice vysoká účast ve sportovních oddílech. Některé kluby v Aucklandu mají v KAŽDÉM ročníku i 100 kluků a 60 holek. K tomu tři dospělé týmy, tři staré gardy a dva až tři týmy ženských. I v Onehunga Mangere,  kde jsem hrál a jsme takový dle velikosti střední klub, jsme měli velice širokou základnu mládeže, dále tři týmy ženských, tři staré gardy a mužský první tým, rezervu a třetí tým. A to všichni víme, že na Zélandu frčí hlavně národní sport ragby. Avšak zajímavostí je, že členskou základnu má větší fotbal než právě populárnější ragby. Dále plno dětí hraje kriket, netball či pozemní hokej. O děti ve sportu na rozdíl od nás není nouze. I přesto, že tam děti mají stejné moderní vymoženosti a možnosti. I přesto, že bych měl pár výtek k některým sportovním svazům, vypadá to, že to funguje a děti sportují. Není pak divu, že stát s 4,5 miliony obyvatel měl na posledních OH v Riu o 10 medailí více než ČR. Konkrétně 19. místo za čtyři zlaté, devět stříbrných a pět bronzových je myslím velice slušné. Pro NZ to byly nejúspěšnější OH v historii a i v tom jde vidět, že sport je v této zemi na vzestupu. Přisuzuji velký podíl právě výchově ve škole.

Nový Zéland mě vylepšil i v oblasti životosprávy a přístupu k mému tělu. Troufám si říct, že jsem nikdy v životě neměl tak vzornou životosprávu jako právě tady. Ono když si člověk najednou musí vařit sám a co si nesplaší, nemá, je vcelku dobrá dieta. Na druhou stranu jsem se o jídlo moc neokrádal, jen se v mém týdenním jídelníčku aspoň třikrát objevila rýže a minimálně jednou ryba či těstoviny. K tomu každý den jsem spořádal alespoň dva kusy ovoce, které tu je fakt výborné. Sportu jsem také neměl málo a jedl docela pravidelně. Takže v tomhle mi NZ také pomohl a doufám, že nastolený trend aspoň z části udržím i v ČR. I když svíčkové a guláši se určitě rád za čas nevyhnu. Alkoholu jsem tu za rok a půl vypil stejně asi jako za dva týdny při studiu VŠ v Budějovicích.

Dále jsem určitě na vrcholu mé znalosti anglického jazyka. Určitě bych každému, kdo se chce v jazyku zlepšit, rozmluvit, doporučil vycestovat mimo ČR a mluvit tam. Ono je totiž sakra rozdíl mluvil v ČR anglicky (ještě k tomu s Čechem) než se ocitnout někde sám v cizí zemi, kde vám nikdo jiný nepomůže než vaše slovní zásoba. Začátky jsou určitě nepříjemné, zažil jsem si to na vlastní kůži. A to jsem si myslel před odjezdem, že aspoň trochu mluvit umím. Vedle jak ta jedle! Realita byla úplně jinde. O to více si vážím svého značného pokroku, i když je pořád kam se posouvat.

Na Nový Zéland budu vzpomínat jen v dobrém. Už jen poslední týden jsem zažil tolik skvělých zážitků. Dvoudenní výlet do krásného městečka New Plymouth vedle monumentální hory Mount Taranaki, vyprodaný koncert Coldplay, kde bylo 47 tisíc lidí, či plavba za delfínama v krásné oblasti mezi ostrovama v Bay of Islands. Delfíny jsme viděli mnohokrát a když jsme mohli skočit i za nimi do vody a já je měl na dotek ruky vedle mě, div že jsem nespolkl šnorchl. Byl to jeden z nejhezčích momentů, který jsem pod vodou zažil. Být ve vodě s krásnými a přátelskými zvířaty, měřící mezi třemi až čtyřmi metry, je prostě nepopsatelné. Kór když to je ve volné přírodě a ne v akváriu.

Když se ještě zamyslím, zda NZ předčil má očekávání a jestli jsem tam dokázal to, s čím jsem tam odjížděl, tak v obou případech jsem se dostal ještě nad úroveň očekávání. Pokrok v angličtině je obrovský, práci fotbalového trenéra jsem myslím též zvládnul dobře, našel si pár skvělých kamarádů, jak v úžasném baru v centru města, kde jsem 10 měsíců o víkendech pracoval, tak ve velice kamarádském klubu Onehunga Mangera, kde je domácí hřiště na sopce. V tomto úžasném (nejen fotbalovém) prostředí jsem odehrál pár dobrých zápasů, ani jednou nestřídal, dal 5 gólů a hlavně na ten před očima mého taťky dlouho nezapomenu. Za stavu 3:0 jsem si vzal penaltu a Panenkovským lobem doprostřed brány jsem poslal pozdrav do Vršovic a připomněl, odkud že tento kop vlastně je. Získal jsem i 4 ocenění hráče utkání a v první sezóně skončil druhý v anketě Nejlepší hráč roku našeho klubu. Celkové fotbalové prostředí pro mě bylo velkým zpestřením a i některé zvyklosti bych rád přivedl do Čech. Například po každém zápase „áčka“ se všichni z domácího klubu i hostujícího sešli v místních krásných klubových místnostech (hospodách), hráči prvních týmů (i hostujícího) dostali jídlo a přešlo se k vyhlašování všech aktuálních výsledků – mládeže, holek, starých gard atd. Na konec byli přizvání trenéři obou prvních týmů, aby zhodnotili zápas a vyhlásili nejlepšího hráče zápasu. Opět skvělý nápad, který jasně ukazuje, že sport má být přátelský a fair play a to co se stalo na hřišti, by se tam mělo i nechat. Nikdy trenéři nemluvili o „zářezu“, ale spíše pochválili svého protivníka. V Čechách věc málo vídaná. Těch maličkostí tam je ještě víc, ale myslím, že i o nich už jsem kdysi psal. Takže za fotbal jsem si dal palec nahoru, i když jsem chtěl ještě zkusit vyšší ligu. Dále jsem velice rád, že jsem si splnil přání ukázat Zéland jak mamce, tak i taťkovi. Obě cesty se zrealizovaly a oba pobyli 5 týdnů. Jsem rád, že i oni viděli můj zdejší život, místa, o kterých jsem jim pořád jen vyprávěl, a společně jsme poznali i místa nová. I díky nim jsem procestoval Nový Zéland velice podrobně, což byla taky má velká touha. Cestování jsem si opravdu zamiloval a i když jsem párkrát vyjel na výlet autem sám a dal i 1400 km za dva dny, stálo to za to. Řízení v protisměru mi po seznamovacím prvním měsíci už vůbec nedělalo problém a jelikož jsem každý den pracovně ujel slušnou porci km a při výletech i daleko cestoval, spočítal jsem, že jsem po levé straně silnice jako řidič najel cca 38 000 km. Ostatně chování na silnicích tu je velice dobré, možná i přes velice četné policejní hlídky a můžu popravdě říct, že za rok a půl se mi nestalo, že by mě někdo nepustil na přechodu! Člověk už se nemusel ani prakticky rozhlížet, pač si byl jistý, že auto ho vždy pustí. A tím, jsem se přeučil z ČR a začal stavět i já. Člověk se ve společnosti rychle přizpůsobí obecným pravidlům a zvykům. V neposlední řadě musím poděkovat tam nahoru, že při mně stál ohledně zdravotní stránky, jelikož jsem za rok a půl byl nemocen jen 4 dny. Upřímně jsem se trochu bál i situace, kdyby nedejbože se mi stalo něco vážnějšího a já musel být pár týdnů v nemocnici. Na všechno sám, bez výplaty platit nájem bych dlouho nevydržel a z ČR všechno a všichni daleko. Takže jsem velice rád, že se mi vyhýbaly (a doufám, že i pořád vyhýbat budou!) zdravotní i osobní problémy. Takže když to neskromně shrnu, mohu se koukat na mých posledních 18 měsíců s patřičnou hrdostí a být rád za svůj osobní pokrok.

To by bylo vše, co jsem chtěl ještě v posledním článku uvést. Naposled bych ještě rád prostřednictvím tohoto textu poděkoval mé rodině, bez které bych si nemohl pobyt na Novém Zélandu dovolit, jelikož počáteční náklady, letenky atd. byly nad mé finanční zásoby. Dále Rudovi, který mi dal šanci pod ním pracovat a zejména ze začátku musel mít trpělivost se mnou a mojí angličtinou a také všem, kteří jste mi drželi palce a přáli úspěch. Naposled děkuji za podporu a přízeň Vám čtenářům, bylo příjemné se dozvídat, kdo všechno mé psaní čte, takže určitě na někoho zapomenu, ale vím o těchto pravidelných čtenářích – moje mamka, taťka, ségra Aneta, babička a děda, tety Iva a Lenka, dále Frajky, Chváty, Jarda Dolejš, Terka Hurtová, Eva Zvěřinová, Mára Zárybnický, Sváťa Mezera, Alča a Míra Suchopárů, rodina Karausů, Petr Kocourek, Monča Šedivá, Gabča Tučková a určitě ještě někdo… Děkuji Vám!

Všem přeji krásné prožití vánočních svátků, vstupte do nového roku odhodlaně, s vytyčenými cíly a (s)mějte se krásně ;-).

Bylo mi potěšením Nový Zélande…

18.12.2016

LB z CZ

Obrázky:

img_9612
Úžasný koncert Coldplay
img_9569
Muzeum umění v New Plymouth
img_9572
Most Te Rewa Rewa v New Plymouth
fotka-delfinu-01
Vlastnoruční fotka z GoPro při plavání s delfínama! Nádhera…
img_9679
Příprava na pláži na Česko :-)
img_9759
Poslední fotka z NZ…

1 komentář: „18. článek – Sečteno podtrženo, bylo mi potěšením Nový Zélande“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>