12. článek – Aucklandský maraton, Devonport, Rangitoto, Hobbiton či All Blacks

Ahoj přátelé,

opět se hlásím prostřednictvím svého blogu ze země mistrů světa v ragby pro rok 2015. Tentokrát Vám přináším již v pořadí dvanáctý článek, v kterém povyprávím něco o poloostrově Devonport, ostrově Rangitoto či sopce Mount Eden poblíž centra. Dále něco o filmové vesničce z Pána prstenů – Hobbiton, o městě Hamilton, který obsahuje i krásný park – Hamilton Gardens a dalších zajímavých místech, které jsem za poslední měsíc navštívil. V neposlední řadě Vám popíši svůj běžecký zážitek z Aucklandského maratonu, kterého jsem se zúčastnil, či nastíním atmosféru ohledně Halloweenu či Světového poháru v ragby, který novozélandští All Blacks vyhráli. Je toho tedy hodně, tak vzhůru do čtení.

Začnu tedy poloostrovem Devonport, který vidím skoro každý den. Jedná se o část pevniny, která je naproti centru přes vodu a říká se, že je z něho nejhezčí výhled na srdce Aucklandu. Určitě nebudu toto tvrzení vyvracet, ale nechtěl bych být v porotě vybírající nejhezčí místo ke sledování Sky Tower a okolí. Myslím, že je nemožné vybrat jen jedno místo, těch krásných lokací je několik. Takže za mě je to jedna z nejhezčích vyhlídek a ne ta top. Samotný poloostrov nabízí kromě onoho výhledu na centrum také dvě krásné sopky i bohatou vojenskou historii. Díky rozhledu do dálky se na špicích sopek za druhé světové války vybudovaly válečné betonové bunkry, velká děla či sklady munice. Šlo tedy spíše o obranné místo před mořskými nájezdníky. Bunkry i některá děla jsou stále na obou sopkách k nalezení a připomínají válečný původ poloostrova. Místní přístav se zamlouval i námořnictvu a dodneška je zde základna královského námořnictva Nového Zélandu. Kromě toho je Devonport známý jako přístavní čtvrť s krásnou promenádou kolem pobřeží se spoustou restaurací, kaváren, obchůdku se starožitnostmi, dárkovými předměty či suvenýry. Spousta lidí sem jede trajektem jen na romantickou večeři s pohledem na krásné zářící centrum. Nedivím se. Dnes má tato čtvrť skoro 6 tisíc obyvatel a je historicky jedna z nejdříve osídlených oblastí Aucklandu. Mně se nejvíce líbí na sopce Mount Victoria, kde je výhled jak na centrum, tak i na druhou stranu poloostrova včetně ostrova Rangitoto. Ne náhodou si toto místo vybrala i má oblíbená kapela Imagine Dragons k natočení svého nového videoklipu (z Aucklandu) k aktuální písničce Roots. Pokud se tedy chcete podívat do Devonportu, či zde bydlíte a dojíždíte do centra pracovat, musíte jet přes most spojující North Shore a centrum Aucklandu – přes Auckland Harbour Bridge (o tomto mostě něco více až na konci článku). Pokud chcete ušetřit benzín i čas, z centra (Britomartu) jezdí trajekt jakožto MHD a za deset minut jste na opačné straně. Jak snadné.

Právě z Britomartu se zastávkou v Devonportu jezdí každodenně dvakrát loď na ostrov Rangitoto. Je to ten ostrov, který vidím z naší pláže v místě mého bydliště. Určitě jste ho skrz mé články už několikrát viděli. Jedná se o sopečný ostrov v zálivu Hauraki. Je 5,5 kilometrů široký a v jeho středu symetricky stoupá kuželovitý vrchol do 260 metrů nadmořské výšky. V maorštině jeho název znamená Červený krvavý ostrov. Proč tak? Podle příběhu zde vykrvácel kapitán kánoe Arawa waka – Tama-te-Kapua. Ten byl zraněn v bitvě u Islington Bay v boji proti kmenu Tainui iwi. Současný sopečný ostrov je pokrytý z velké většiny černou lávou. Konkrétně tedy čtyřmi druhy lávy. Jednoho krásného dne, kdy jsem měl volno v práci, jsem se probudil do azurového rána a hned si říkal, že by byl hřích nevyrazit někam objevovat krásy místní přírody. Firma Fullers nabízí palubní vstupenku s možností dokoupení průvodce na onom ostrově, tak jsem neváhal a tuto možnost využil. Po krásné dvacetiminutové plavbě na nás na břehu čekal vláček tažený traktorem. Tuto možnost mělo zakoupeno asi 20 % příjezdivších včetně mě, avšak ihned po usednutí jsem se necítil zrovna hrdě. Koukl jsem se doprava, doleva, všude děti s rodiči a sem tam nějaký asijský důchodce, který si zrovna dvakrát nevěří na výšlap až na samotný vrchol ostrova a tak využije tuto soupravu ke zdolání onoho kopce. Zbytek lidí šel na vyhlídku pěšky. Chtěl jsem se ale o ostrově i něco dozvědět, procestovat ho celý po jedné jediné cestě od východu přes vrchol až k západnímu pobřeží a na to mi prostě pár hodin pěšmo nestačilo. Tak proto bych z využití vláčku neobviňoval svoji lenost. Po chvilce jsem tedy ztratil ostych natáčet, fotit a dělat, že tam nejsem. Říkal jsem si, no co už, stálo mě to peníze, tak si aspoň poslechnu průvodce a zapomenu, že jsem jediný cestovatel v rozmezí 15-45 let. Samotný ostrov nemá ani jednoho stálého obyvatele, ale je tam 5 chatek, které budou asi hlavně v letních měsících obydlené a využívané k odpočinku. Jinak na celém ostrově není pitná voda, elektřina ani odpadkový koš. Byli jsme tedy při koupi vstupenek upozorněni, ať si vezmeme vodu svoji, jelikož tam se nic koupit nedá a také, ať všechny odpadky vezmeme zase s sebou zpátky. Jednoduše není nikdo, kdo by tam vynášel koše či prodával občerstvení. Je to docela zajímavé, že vidíte na vyspělý Auckland, jste 15 min plavby od Sky Tower a je to úplně jiný svět. Slyšíte zpěv ptáků (i papoušků), které běžně ve městě neslyšíte a daří se tam i rostlinám, které jinde prostě neuvidíte. Ostrov má svoji auru, místní fauna a flóra je hodně rozdílná než o 10 kilometrů dále, zajímavé.

Jeden z dalších výletů jsem naplánoval na volné pondělí, kdy tu byl státní svátek (Labour day – Svátek práce). Obdobím od pátku do volného pondělí tady všichni říkají dlouhý víkend a to znamená jediné – pořádně si ho užít. Nespočet lidí si naplánovalo nějaký výlet, ať už mimo Auckland či jen na skok do Austrálie. I při mých víkendových šichtách v baru bylo velice klidně, když jsem se ptal proč, každý mi odpověděl: „Vždyť je dlouhý víkend, všichni jsou pryč, všichni někam jeli“. Mně se tato „tradice“ líbí, dle mého lidé tady umí lépe trávit svůj volný čas a nezahálí doma u TV. Tak i já jsem naplánoval jednodenní výlet. Spolu s jedním Francouzem (který bydlel vedle mě v mém minulém domě v Ellerslie) a dvěma holkama, které jsem tu poznal (rovněž z Francie), jsme vyrazili směr jih nejdříve do vesničky Hobbiton, poté k největšímu vodopádu na severním ostrově a do města Hamilton, kde jsem vybral za cíl okouknout místní Hamilton Gardens (zahrady), v nichž jsou situované ukázky jednotlivých zahrad ze všech koutů světa. Ještě než v krátkosti popíši ona místa, ozřejmím vám, proč je tu tolik Francouzů, na které tu mám i štěstí. Důvod je prostý – jelikož Francie nemá omezení v počtu víz na NZ, může sem jet prakticky kdokoliv z této země, kdo chce a zažádá o Working Holiday víza. Pro ČR je kapacita 1200 míst na rok a jak už jsem kdysi psal, žádostí poslední rok bylo 3-4x více a kvóta byla vyčerpaná za zhruba 40 minut na celý rok. Takže ještě jednou děkuji tam nahoru, že jsem měl to štěstí a jsem tady. To jsem ale odbočil. Na Francouze tu mám štěstí, jak jsem psal, vedle mě v mém minulém domě bydlel jeden, teď vedle mě bydlí další, v baru dělám také s klukem ze země galského kohouta, plus dvě nové kamarádky ze státu ze západní Evropy. Všechno to jsou super lidi, tak nejen proto jsem s třemi z nich vyrazil na jednodenní výlet. Byl jsem pověřen za vedoucího zájezdu, tak jsem vzal auto a včasně z rána jsme vyrazili nejdříve do země Pána prstenů. Hobbiton je vesnička, v níž se natáčel hlavně první díl Pána prstenů a závěr třetího dílu. Dále i zde natočen i film Hobbit, ale to už jsem neviděl. Po příjezdu jsme si vyzvedli zarezervované vstupenky, jelikož většina z denních prohlídek už byla plná den předem, udělali jsme dobře. A to jsou prohlídky každou půlhodinu od 9:30 do 16:00! Vstup 75 NZD (cca 1350 Kč) je za dvouhodinový program vysoký, ale myslím, že ho dá každý. 99 % návštěvníků sem jede stejně jen jednou. Když se nachýlil náš čas prohlídky, autobus v „týmových“ barvách nás vezl skrz kopce a tisícům ovcí do míst, kde obyčejně nic není. Ne ale v tomto případě. Je zajímavé, že 3 km od silnice je najednou mezi kopci postaveno něco, co vydělalo ve světě neskutečné peníze. Proč ale zrovna tohle místo? Dle slov průvodce, režisér Peter Jackson hledal z vrtulníku vhodné místo v přírodě se stromem u rybníka, a když uviděl tento krásný kus krajiny, okamžitě přistál a zaklepal na dveře zdejšího farmáře, z kterého udělal hned milionáře. Film totiž vydělal neskutečných 1408 % svého obrovského rozpočtu (čtrnácti násobek), což možná nevydělala česká kinematografie za posledních 20 let. Nyní je z Hobitína turistické místo, které prostě v zemi Pána prstenů musíte vidět, i přesto, že filmovou trilogii moc nemusíte, jako já. Zhruba 30 % návštěvníků nevidělo film ani nečetlo knihu, a přesto se sem vypravilo na krásný výlet.

Po výstupu z autobusu jsme došli pěšinkou kamsi, kde se to celé událo. Pohled na celý svah osázený baráčky pro Hobbity s jezírkem je krásný. Pro ty, co filmovou trilogii neviděli, tak Hobbit je něco jako lidem podobná bytost drobného vzrůstu, zhruba poloviční oproti běžnému člověku dorůstající do 120-130 cm. Tudíž jejich baráčky jsou opravdu maličké a nízké. Zpět ale k oné slavné filmové vesničce. Když režisér Peter Jackson uzavřel dohodu s místním farmářem, začalo se stavět. Trvalo to dva roky, než byla vesnička postavená! Poté 12 natáčecích dnů, během kterých se filmovaly všechny tři díly najednou a toť vše. Měli jsme štěstí na super průvodce, kterému jsem rozuměl skoro vše velice dobře, a bylo interesantní slyšet některé zajímavosti z filmu. Například, že filmový štáb zaměstnával člověka, který měl za úkol vylovit z místního jezírka všechny žáby, aby nerušily natáčení, dále zde pracovali čtyři zahradníci na plný úvazek, kteří měli na starosti místní zahrady či ovocné stromy, či že pěšinky v celé vesničce jsou opravdu vyšlapány (podíl na tom má i novozélandská armáda, která několik dní chodila jen po vyznačených cestách, či stavěla zdejší most z polystyrenu). Dále možná nějaké fanoušky zklamu, ale kromě dvou domečků jsou všechny postaveny jen jako makety a jsou hluboké jen do míst, aby se dali otevřít dveře. Komíny jsou také falešné, páru dělal stroj pod nimi. Některé domečky jsou menší, některé větší a to proto, že představitel Gandalfa – Ian McKellen měří jen 179 cm a protože je po celý film považován za toho velkého, tak takhle tvůrci využili kontrast velikosti budov. Před těmi malými vypadá Gandalf jako velký. To je jen krátký výčet zajímavostí, na které jsem si vzpomněl, je toho mnohem mnohem více. Po dvouhodinové cestě napříč vesničkou jsme dorazili do místní putiky, kde jsme měli na výběr z dvou piv. Buďto jsme si mohli říct o Cidera, což je něco jako ovocné pivo či klasický zlatavý mok. Avšak klasický no… Něco na těchto nápojích zvláštního bylo a to, že se jednalo o piva, které se nalévají pouze v této hobití vesničce a že obsahovala pouze 1 % alkoholu, protože se podávaly i při natáčení filmu ve scénách, kde se slavilo. Možná by se film zvrtnul do jiných otáček, kdyby se natáčelo s naší „Plzínkou“ a některé scény by se točily 10x či více… Možná by to bylo zábavnější ;-). Po tomto dýchánku jsme se pomalu sunuli k autobusu, který nás odvezl zpět k recepci a obchodu se suvenýry a my si mohli odfajfkovat jedno z povinných turistických míst na NZ.

Poté jsme zavítali k největšímu vodopádu Severního ostrova Nového Zélandu, který je situovaný zhruba 20 min jízdy na východ od Hobbitonu. Vodopád se nazývá Wairere Falls a je 153 metrů vysoký. Od parkoviště k němu vedou dvě stezky. Jedna na vyhlídku pod něj, na kterou můžete dorazit zhruba po 45 minutách, pokud se chcete vyšplhat až nahoru na něj, budete muset jít cestou druhou a šlapat ještě jednou tolik. My jsme došli jen na dolní vyhlídku, která byla krásná, udělali pár fotek a mastili zpět po místy náročné stezce k autu a vydali se směrem město Hamilton, kde byla v plánu poslední zastávka v místních zahradách. Hamilton Gardens je veřejný park na 54 hektarech(!) na břehu řeky Waikato a zahrnuje uzavřené zahrady, otevřené travnaté plochy, jezero, školku, kongresové centrum i obrovský hřbitov. V místě botanických zahrad je 21 ukázek různých světových typů zahrad, které zastupují umění, víru, životní styl či tradici různých civilizací. K vidění je tedy například čínská, japonská, anglická, egyptská, indická, italská renesanční, holandská renesanční či moderní americká zahrada. Mimo toho i zahrada plná růží, rododendronů, bylin či tropická zahrada, v níž je přes 200 druhů rostlin z jiné klimatické oblasti, a přesto krásně rostou. Opravdu impozantní místo pro milovníky přírody, květin, pro všechny babičky či pro volné chvilky, kdy si můžete jen tak sednout na krásně upravenou trávu a kochat se místními přírodními nádherami. Po této oku lahodící procházce jsme se spokojeně vydali směr Auckland do svých obydlí. Mohu-li mluvit za všechny čtyři, výlet jsme si parádně užili, hodně se nasmáli a objevili další nová místa v této zemi, které stojí za návštěvu. Za mě mohu říci, že to byl jeden z nejhezčích dnů tady na NZ, protože jsem dokázal zorganizovat krásný výlet a hlavně se obrovsky bavil a nasmál s lidmi, kteří nemluví mateřskou angličtinou a uvědomil si tak, jaký velký rozdíl jsem v mé jazykové výbavě už udělal.

Po tomto dlouhém víkendu, přišel na řadu VELKÝ víkend. Ptáte se proč? Myslím, že když řeknu, že se v sobotu slavil zde populární Halloween, včasně v neděli ráno se hrálo finále Mistrovství světa v ragby a ještě se k tomu konal každoroční Aucklandský marathon, pochopíte, proč že to byl velký víkend. Začnu tím posledně jmenovaným – Aucklandským marathonem. Asi tři měsíce zpátky jsem zaslechl v rádiu, že se bude konat 1.11. právě tento běh a že součástí bude i půlmaraton. Ihned jsem si řekl, že je to dobrá motivace, jak se po skončení fotbalové sezóny udržovat aspoň trochu v kondici. Zhruba o 5 týdnů později jsem se odhodlal k registraci, ale trochu mě vystrašily dvě věci. První byl čas startu, jelikož čas marathonu byl v 06:00 a na poloviční trať o 50 minut později. Hned mi v duchu tělo ztuhlo a začalo se bránit. V hlavě mi proběhla myšlenka, na co já se v šest ráno zmůžu, možná tak dojít si na záchod a zalézt zpět do postele, ale určitě ne běžet 21 kilometrů. Znamenalo by to vstávat ve čtyři ráno, abych stihl sprchu, snídani, dopravit se na start atd. Možná jsem měkký, ale řekl jsem si, že by to bylo spíše trápení než zážitek z běhu. Ptáte se možná, proč tak brzy? Je to tím, že se běží přes největší aucklandský most a hlavní tepnu na severní část NZ, tudíž je nemožné ho celý uzavřít jen pro běžce na celý den. A proto organizátoři domluvili částečné uzavření mostu do 12té hodiny, po té době už musí být všechno zase v normálu. Takový hezký kompromis. Zpět ale ke mně. Po malém zklamání a velkém přemýšlení jsem brouzdal dále na oficiálních stránkách oné události a našel jsem, že jsou součástí i běhy na 12 km a 5 km a starty těchto vzdáleností jsou v 09:00 respektive 10:00. To už je přístupné i pro spáče jako já, tak jsem rychle a šťastně vyplnil registraci a zaplatil docela vysoké startovné činící 100 NZD (cca 1800 Kč). Zpětně mohu potvrdit, že to za to stálo a příště bych zaplatil klidně i více. Ale nepředbíhej Lukáši… (aspoň tady v článku, na trati můžeš). Závodní set jsem si vyzvednul dva dni předem v jednom eventovém centru, všechno šlo jako po másle, i přes značné množství lidí, žádné fronty, zmatky a závodní číslo, tričko, gely apod. už našlo svého pravého majitele. V druhé části této budovy bylo mraky stánků se sportovním vybavením, výživou, či jste si mohli zdarma nechat změřit vaše krevní hodnoty či analyzovat váš došlap při běhu. Takže i ten „cirkus“ okolo už navozoval mírnou startovní horečku, v mém případě velké těšení.

V samotný den běhu jsem se cítil dobře, dojel do centra autem, tam využil jeden z mnoha autobusů pro běžce na místo startu, jelikož se běželo z bodu A do bodu B a cíl byl situovaný v centru města a vzdálen 12 km. Při jízdě autobusem jsem si po 15 min začal říkat – už tam budeeem? Poté už to přešlo do nevyřčených slov typu – „Ty vole, zastav už, to je dálka jak prase, já potřebuji stačit večeři!“. Když jsme konečně dosáhli cíle, respektive místa startu, tak jsem využil jednu dobrou vychytávku, kterou z ČR neznám a to, že jste si mohli nechat v místě startu igelitku s věcmi, které chcete převést do cíle. Igelitka to musela být jen ta oficiální, v které jste si vyzvedl startovní set a jehož součástí byla i nálepka s vaším startovním číslem. To bylo potřeba nalepit na igelitku a vhodit do příslušného boxu s vyznačeným číselným rozmezím. Přeskočím-li trochu, tak ihned po běhu jsem si ji šel vyzvednout a trvalo mi asi dvě minuty ji najít. Všechny žluté tašky byly vyskládány na trávě pod příslušnou cedulí s číselným rozmezím. Cíl byl ve Victoria parku, což je krásná velká travnatá plocha v centru Aucklandu, která občas hostí podobnou akci a když se tam zrovna nic nekoná, hrají se tam kriketové mače a touch ragby (měkčí verze ragby bez skládek). To znamená, že měl každý (i „neběžec“) přístup do tohoto místa a igelitku s věcmi si mohl vzít téměř kdokoliv. Zase je to postavené na nějaké důvěře v okolí. Dovedete si to představit v Čechách? Já bohužel ne… Bál bych se nechat si převézt věci, v kterých jsem měl i klíče od auta. Jinak samotný běh jsem si užil a i přes natočení pár videí či pořízení fotek nejen z Harbour Bridge jsem dosáhl času 57:24, což mě zařadilo na celkové 54. místo z 1965 startujících, což není špatné. Na druhou stranu musím ale uznat, že ti trénovanější běželi půlmaraton či dokonce celých 42 km. I tak se na 12 km objevili super běžci. Na vítězný čas 42:48 bych měl možná tak na kole. Moje výzva byla dosáhnout času pod hodinu a přitom si to užít. Povedlo se oboje. Ono pokud chcete (legálně) běžet přes tento most, můžete opravdu jen jednou ročně jako součást Auckland Marathon. Tato 1020 metrů dlouhá hlavní spojka mezi severem ostrova a největším městem NZ byla postavena v roce 1959 a o deset let později rozšířena ze čtyř jízdních pruhů na současných sedm. Počet pruhů daného směru je závislý i na míře dopravy. Most je vybaven betonovými bariérami, které se dvakrát denně přesouvají pomocí speciálního zařízení a odlehčují tak ranní dopravě směrem do centra a odpoledne směrem opačným. V praxi to znamená, že ráno směrem do centra jsou čtyři pruhy ze sedmi a odpoledne ten samý počet z centra ven. Mimo to je z něj jeden z nejhezčích pohledů na samotné centrum Aucklandu včele s dominantní Sky Tower. Z mostu si můžete skočit i bungee dumping, či si jen zaplatit procházku na jeho ochozech. Novozélanďané jsou na něj právem pyšní. Od konce mostu až do úplného centra města se rozprostírá obrovský přístav. Je tu neskutečný počet jachet a lodí a čím blíže k srdci Aucklandu, tím se velikost lodí a pořizovacích cen zvyšuje. Nedávno jsem četl, že na NZ připadá na každého patnáctého jedna loď a v Aucklandu dokonce na každého pátého! Neskutečná čísla, ale aspoň víme, proč se tomuto městu také jinak říká – Město jachet.

Vraťme se ještě naposled k běžeckému závodu. Psal jsem, že mimo dvanáctikilometrové tratě byly na výběr i další, tak Vám nabízím počty závodníků na jednotlivých vzdálenostích. Jak už jsem psal, 12 km doběhlo těsně pod dva tisíce běžců, 5 km dokončilo 235 lidí, největší oblibě se těšil půlmaraton, jehož cíl spatřilo 4991 borců a celý marathon zvládlo přesně 1500 bláznů. V dětských soutěžích závodilo 827 dětí, což jsou všechno pěkná čísla. Maratonu se nezúčastnili žádní běžci z afrického kontinentu, možná je to pro ně až moc daleko, moc nákladné, či organizátoři nevypsali dostatečné prize money jako motivaci :-). Poslední, co ještě zmíním ohledně této události je situace po doběhu. Hned za cílovou páskou byly kelímky s vodou (a že jich bylo – viz foto dole), dále energetické nápoje Powerade a dále banány. Poté jsme si vyzvedli už zmiňované igelitky s věcmi a mohli odpočinout v prostoru cíle situovaném v krásném parku s výhledem na Sky Tower. Nic neobvyklého tedy, AŽ na to, že kolem dokola bylo mraky stánků s jídlem a skoro polovina byla zdarma pro běžce. Na výběr bylo opravdu všechno. Přes mnoho druhů ovoce, jogurtů, zeleniny k dortíkům, muffinům a konče kuřecím či vepřovým masem nebo klobáskami na grilu. Nebudu nalhávat, že jsem se nechoval jako Čech a řídil se tedy známým českým výrazem – když je to zadarmo, tak ber… ;-) Po pátém chodu jsem dotáhl své tělo do auta a mastil domu odpočinout na pláž. Krásný to den.

Poslední téma tohoto článku věnuji ragby. Jak asi většina z Vás ví, tým Nového Zélandu (tady nazývaní All Blacks) vyhrál právě skončené Mistrovství světa konané v mekce tohoto sportu v Anglii. A stanovil tak dva nové historické milníky. Zaprvé jako první tým v historii obhájil svůj triumf a zadruhé si připsal už třetí vítězství na MS, což je ze všech zemí nejvíce. Na upřesněnou, MS se hraje stejně jako ve fotbale jednou za čtyři roky. Finále bylo na programu v sobotu v 17 hod středoevropského času, tudíž tady v neděli v 5 ráno. Myslím, že takový odběr elektřiny a plné bary v 5 hodin ráno tady na NZ možná nikdy nebyly. Ohledně mé sledovanosti, tak jsem měl (ne)štěstí. Záporná věc onoho času byla, že jsem chtěl spát před během a tudíž jsem viděl až posledních 5 minut, když jsem vstával, naopak jsem při procházení Queen Street v centru Aucklandu zastihl euforii v plné parádě. Troubící auta vydávala nepřerušovaný zvuk, šťastní hulákající lidé v černých dresech se linuli z barů a jejich zmalovaný zevnějšek připomínající slavící se Halloween ještě doplnil „zmalovaný“ vnitřek a o zábavu bylo postaráno. I tak přes všechny bujaré oslavy jsem nikde neviděl nějaký virvál, rozházené odpadky, zběsilé slavení na ulicích nebo zvuk sanitek či policie přehlušující místní zvuk klaksonů převážně taxikářských aut. To se mi tady líbí, lidé umí udělat bordel, ale vždy po sobě nenechají stopy, natož aby něco rozbili jenom proto, že jejich země vyhrála MS a oni se cítí jakožto hrdinové taktéž.

Ve středu ráno přistáli zlatí hoši na aucklandském letišti, kde je vítalo přes 2000 lidí a jejich další kroky směřovali směr centrum, kde přesně v poledne bylo naplánované přivítání těchto borců, kteří asi nejvíce popularizují tuto zem. Hráči podnikli promenádu z hotelu do Victoria parku (ano, do toho samého, kde byl i cíl marathonu), což byla asi 700 metrů dlouhá cesta, kde bylo připravené pódium. Já měl naštěstí volněji v práci, tak jsem se tam jel rád podívat. Ne každý den totiž můžete vidět na vlastní oči mistry světa. Jak jsem psal, ani ne kilometr dlouhá promenáda dala hráčům zabrat. Šli ji totiž více než 45 minut (!) a to ne proto, že by je lidé nenechali projít, naopak cesta byla ohraničená zábradlím a stejně tady místní respektují tento koridor, ale proto, že byli moc ochotní a podepisovali se na každém druhém metru či si pořizovali selfie fotky se šťastnými jedinci. Pro mě až neskutečně trpěliví a hodní hoši, ačkoliv to z jejich vizáže nemusí leckdy vypadat. Ona cestička a následně celý park byl zaplněný k prasknutí. Ve středu v 12 hodin poledne si tam našlo cestu přes 25 tisíc lidí, což je krásné. Abych se přiznal, vyjma 4-5 hráčů bych jiného na ulici nepoznal, ale líbí se mi herní i lidský projev kapitána a asi nejznámějšího současného Novozélanďana Richieho McCawa. Stejně tak mnohými považovaný nejlepší ragbista současnosti „kopáč“ Dan Carter. Při průvodu jsem ale rychle poznal, že ten nejoblíbenější není jedna z těchto dvou legend, nýbrž Sonny Bill Williams. Mnozí z Vás určitě viděli, jak po finálovém zápase zachránil malého chlapce před pořadateli a dal mu jeho zlatou medaili. Kdo ne, můžete shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=MRhtoW8EIPs . I tento dojemný mini příběh ukazuje na přátelskou novozélandskou atmosféru. Nemůžu říct, jaká byla jeho popularita před turnajem, ale určitě po tomto hodně stoupl u všech věkových kategorií. Přemýšlel jsem, že bych se ho taky zeptal, zda mi nechce dát medaili, ale myslím, že bych asi nebyl originální a asi bych nepochodil :-(. Jinak Sonny dostal den po finále na vyhlášení individuálních cen za proběhlé MS medaili novou a při přebírání mu tleskal ve stoje celý sál. Pohádkový děj je dopsán. Také to ukazuje na obrovský vliv dnešních mass-medií, protože kdyby toto video nevzniklo, skoro nikdo by se o tom nedozvěděl a ani já bych nevěděl, kdo že S.B.Wiliams vlastně je. Protože jinak tento hráč nefiguruje v základních stavebních kamenech All Blacks, ale naopak spíše střídá. Nic na tom ale nemění, že je to pan sportovec. Mimo ragby, hraje ještě Rugby league, což je podobné klasickému ragby, ale s méně hráči na ploše, konkrétně 13, tedy o dva méně na každé straně. Mimochodem, často se udává, že Rugby league je nejtvrdší a fyzicky nejnáročnější týmový sport vůbec. Dále v období 2009-2013 profesionálně boxoval v supertěžké váze a všech šest zápasů co svedl, vyhrál. I tak si ho ale většina lidí bude pamatovat jako toho, co dal svoji zlatou medaili, nějakému neznámému klukovi, kterého chtě nechtě udělal v okamžiku slavným po celém světě. A za co? Že klučina nerespektoval pravidla, zvláštní ten svět je co? :-D

Abych dokončil, co jsem načal, tak po příchodu všech hráčů na pódium zazněl populární maorský tanec Haka v podání studentů jedné prestižní školy, následovalo hudební vystoupení zde populárního tria SOL3 MIO a rozhovor s kapitánem a trenérem týmu All Blacks. Po 35 minutách bylo po parádě, hráči naposled poděkovali a zamávali divákům a jeli na hotel trochu odpočinout, protože hned druhý den ráno letěli „slavit“ do Christchurch a o den později do hlavního města Wellingtonu. Nabitý to program. Co ale ještě porovnám, tak je míra oslav. I s kamarády jsme se shodli, že vše bylo takové až moc klidné, žádné šampaňské, tancování a zpívání, holdování alkoholu, společné vyvolávání jmen a pokřiků, prostě nic. Sander mi povyprávěl, jak to chodí v Holandsku během MS či ME ve fotbale a říkal, že v době zápasu se nikde nepracuje, neučí, prostě nic, všichni jsou jen u obrazovky a podporují svůj tým. Všude je prý všechno oranžové, lidé si i dokonce barví domy na oranžovo, prostě blázinec. Ale jsem rád, že jsme je na příští EURO ve Francii o toto připravili ;-). Další kamarád Julien z Francie říkal, že v zemi galského kohouta v době šampionátu zase prý v každé i malé vesničce je velkoplošná obrazovka, kde všichni místní obyvatelé sledují svoje modly a každý fotbalem žije na 100 %. To tady zas tak při MS v ragby nebylo a tyto závěrečné oslavy toho byly jasným důkazem. Je pravda, že hráči museli být a byli unavení, ale myslím, že tím to nebylo. Přeci jenom je to historický úspěch a v čem jiném může tato země ještě něco takového na světové scéně vyhrát? Při troše štěstí v kriketu, víc asi ne. Spíš to ukazuje na tu klidnější novozélandskou povahu a svoje vzrušení z výhry dají spíše najevo tím, že někde napíší či řeknou, že jsou hrdí na All Blacks, že jsou hrdí, že jsou narození na Novém Zélandu a tak. Spíše si posílí svoji loajalitu ke své milované vlasti, než dají světu najevo, jak vehementně umí slavit.

Tak a to je vše z dlouhého dvanáctého vydání. Obsáhlost i obsah značí, že tu prožívám (skoro) každý den něco nového a to mě na tom ohromně baví. Teplé dny už jsou v plném proudu, už jsem okusil vody i písky v naší čtvrti St Heliers a chytal bronz na místní pláži, prostě nádhera. Do toho všeho kromě každodenní práce plánuji výlety, poznávám a objevuji nová místa a nejen ty Vám popíši zase příště. Snad to bude i pro vás zajímavé. Také vám představím právě probíhající neoficiální svátek Noc Guya Fawkese, při kterém je povolené 5 dnů odstřelovat různé rachejtle a jiné pyrotechnické světelné efekty, řeknu vám, oč jde a kdo to byl, dále Vám sdělím zážitky a rozdíly z nočního desetikilometrového běhu Aucklandem v rámci celosvětového projektu pro pomoc slepým, na který jsem se zaregistroval a který mě čeká teď ve středu od 20 hodin večer či mnoho dalšího. Moc děkuji za podporu a přízeň a jak jsem psal minule – přes Vánoční svátky NAVIDĚNOU ;-). Už se nám to blíží…

Nezapomeňte na rozsáhlou fotogalerii a (s)mějte se krásně…

P.S. Více fotek je v mém albu Nový Zéland na Facebooku. Dále jsem tam zveřejnil video prohlídku mého domu s úžasnou lokací u pláže, tak kdo neviděl, koukněte…

LB z NZ

09.11.2015

Obrázky:

IMG_4350
Selfie na Harbour Bridge :-)
IMG_4362
Šťastný v cíli…
IMG_4364
Vody bylo dostatek pro všechny…
IMG_4366
Cílový prostor Victoria parku
IMG_4367
Žluté igelitky s našimi věcmi…
IMG_4371
Bylo to awesome! (úžasné)
IMG_4380
Jídla dostatek…
IMG_4382
…tak jsem chvilku poseděl s výhledem na Sky Tower
IMG_4431
Promenáda All Blacks
IMG_4435
Hvězda Richie McCaw a v pozadí Dan Carter
IMG_4452
Pódium pro All Blacks je připravené
IMG_4466
A jsou tam!
IMG_4237
Vesnička Hobbiton
IMG_4240
Hobití obydlí :-)
IMG_4242
Bilbova lavička
IMG_4244
Jedná týmová… ;-)
IMG_4248
„Je někdo doma?“
IMG_4254
Dobrá parta :-)
IMG_4267
Nejdelší vodopád na Severním ostrově NZ
IMG_4295
Hamilton Gardens
IMG_4297
Další z mnoha krásných zahrad
IMG_4132
Z ostrova Rangitoto
IMG_4143
Všude jen láva… a rodiče s dětmi :-D
IMG_4150
Rangitoto
IMG_4152
Výhled z lodě na centrum města
IMG_3740
Mount Victoria v Devonportu
IMG_4197
Stejná fotka jako z klipu Imagine Dragons
IMG_4577[1]
První koupání a opalování v St Heliers :-)

    IMG_3783

2 komentáře: „12. článek – Aucklandský maraton, Devonport, Rangitoto, Hobbiton či All Blacks“

  1. Ahoj Luky, ty nás tak pořád tak bavíš svými zážitky, že ti taky musím jeden napsat. Vždy říkám, že já „vygúglím“ vše, tak jsem se dostala až na stránky 2015 Auckland Marathon a hrdě jsem šla ukázat klukům tvůj net time : 0.57.24. A dozvěděla jsem se, kdybych prý měla facebook, že už si čas zveřejnil dávno. Tak jsem se k němu taky dostala a jen o týden později. Moc zdravíme a úžasný !!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>