17. článek – Jak se rodí děti na NZ, 90 Mile Beach, Sandboarding či Cape Reinga

Ahoj přátelé,

jelikož se blíží můj konec pobytu na NZ (více v posledním odstavci), hlásím se předposledně z této země Pána prstenů. V tomto článku se dozvíte znovu něco o zajímavých místech, které jsem v poslední době poctil svoji návštěvou a zanechaly ve mně takový dojem, že bych Vám je rád přiblížil. Jedná se například o nejsevernější místo NZ, nejmohutnější a nejstarší novozélandský strom, českou vesničku, pláž, po které můžete jezdit autem, či se dočtete, jak se na Novém Zélandu rodí děti. Tak vzhůru do toho.

Ještě než vám tedy představím některá úžasná místa, začnu malou přednáškou o porodu dětí na NZ. I proto, že jsem se nedávno stal podruhé hrdým strejdou a v současné době se setkávám s mnoha novými přírůstky u mých přátel, mohlo by to být pro někoho zajímavé. A v neposlední řadě se o tom teď v ČR docela mluví, zda je riskantní rodit doma či nikoliv. Pokusím se tedy popsat pár rozdílů týkajících se porodů dětí na NZ. Mezi největší rozdíl určitě patří místo tohoto jednoho z nejhezčích pocitů na světě. Děti se povětšinou nerodí v porodnici, ale přímo u vás doma. V průběhu těhotenství máte jednu porodní asistentku, kterou si sami vyberete ze seznamu kvalifikovaných porodních asistentek na internetu. Celý průběh prenatálního období konzultujete hlavně s ní, ona vás jen občas posílá do nemocnice na ultrazvuk, krevní testy atd. Je také u vašeho porodu a poté vás v prvních šesti týdnech každodenně navštěvuje, miminko kontroluje a vás zaučuje. Máte právo ji zavolat 24/7. Samotný porod probíhá hlavně dle rodící. Ta si sama rozhodne, kde chce rodit, zda v nemocnici či doma. Když má žena kontrakce, zavolá a popíše situaci své porodní asistence, která ji hned řekne, za jak dlouho přijede. Když porod probíhá doma, nějak extra se neliší od toho v nemocnici. Je vždy na ženě, jak chce rodit, zda v kleče, v malém bazénku nebo někde jinde. Žena má na to plné právo. Další rozdíl je hned po porodu. V ČR se miminko hned odebere, začne se vážit atd., ale NZ dbá na plno studií, které tento akt nedoporučují, a tak nechá novopečenou maminku svůj nový přírůstek hýčkat, jak jen dlouho chce. Až když svolí, porodní asistentka prcka zváží, změří všemožné míry a vrátí zpět. Poté až maminka odrodí placentu, tak se zjistí, zda je placenta celá, aby se vědělo, zda nějaký kousek nezůstal v těle. Tady na NZ je častý zvyk placentu zakopat do země a nad to zasadit strom. Druhý, trochu nechutnější rituál, je si z placenty udělat mléčný či ovocný šejk a vypít ho. Úklid po porodu musí dělat vždy novopečená maminka či tatínek nebo novopečené babičky a dědečkové. Další rozdíl je v očkování. To je tady úplně dobrovolné, je na rodičích, na co a kdy nechají svoje ratolesti očkovat. I kdyby dítě nenaočkovali na nic, nemusí se bát, že by ho nevzali do školky. To prostě není jedno z kritérií. Po šestinedělí práce porodní asistentky končí, avšak je nadále přístupná na všemožné konzultace. Co se týče platů této profese, tak se lehce liší v tom, zda porodní asistentka pracuje tzv. sama na sebe nebo pro nemocnici. Pokud je zaměstnankyní v nemocnici, má plat lehce nižší, protože pracuje na směny, pokud se jedná o druhý případ, který je velice častější, musí být na příjmu nonstop celý týden a vydělá si zhruba něco přes 2000 NZD (37 000 Kč) za jednu ženu. V průměru má tak 4-6 žen za měsíc. Takže kdo by rád pomáhal ženám rodit, šup na Zéland nebo do Anglie, kde je to též populární. Já jsem se ale pro tento typ práce nenarodil :-).

Když jsem vzpomněl na ČR, tak i ta má na Novém Zélandu svoji pozornost a to nejvíce v malé vesničce Puhoi, která se nachází zhruba 70 km na sever od Aucklandu. A v čem spočívá spojitost s ČR? Světe div se, ale zdejší vesnička byla založena českými a německými osadníky. Je to podivuhodný a dlouhý příběh, tak se ho ve zkratce pokusím odvyprávět. Bylo nebylo někde u Chebu roku 1863, kdy rakouský armádní úředník, kapitán Martin Krippner, získal informace o Novém Zélandu od bratra své ženy, který emigroval do Aucklandu. Onen bratr napsal dopis své sestře Emílii, ať přemluví svého muže a po konci služby v armádě přijedou za ním na NZ. U nás zrovna běžela doba Rakousko-uherské monarchie, při níž mnoho Evropanů odešlo do vzdálených zemí hledat půdu vhodnou k farmaření a doufat v lepší zítřky. Hledat štěstí na druhé straně zeměkoule se tedy vydala i banda kolem Martina Krippnera, žijící většinou v okolí městečka Stod na jih od Plzně. V několika skupinách sem nakonec dorazilo na sto osmdesát přistěhovalců a jako první místo k žití si našli právě maličkou Puhoi. Jejich potomci jsou dodnes roztroušeni po celém Novém Zélandu a každý rok se sejdou o víkendu nejbližším k datu 29. června (toho dne sem roku 1863 prvně přišli) a i v dobových krojích oslavují svoji zdejší komunitu. Ve vesničce najdeme malé muzeum, kde se člověk může dozvědět o začátcích Čechů na NZ více, ale i pěknou hospodu s hotelem. Ta vypadá trochu jako muzeum s mnoha fotografiemi a relikviemi. Všude na zdi jsou pozdravy od Čechů, spousta našich papírových bankovek, starých řidičských průkazů či jen fotek mapující ony začátky. Domovskému prostředí pomáhá i točená Plzínka, kterou jsem si samozřejmě musel dát a podpořit Plzeňský pivovar. Při vychutnávání zlatavého moku jsem se zapovídal s místním barmanem, který mi říkal, že stále ve vesničce bydlí asi 20 lidí s českými kořeny. Tak doufám, že se tu líbí oboum stranám a pomůže nám to zase v reputaci a ozřejmění naší malé krásné zemičky, protože stále často slýchávám pojem Czechoslovakia – jó tu znám!

Jedeme dál. Netradiční zážitek budu mít z Waipaua forest, kde jsem se dočetl, že stále rostou obrovské a staré stromy. No řekl jsem, vidět to chci, i když bych se bez toho asi pravděpodobně obešel. Hned ale první zastávka u nejstaršího Kauri stromu na NZ mi trochu mínění změnila. Při prvním pohledu na 2 a půl tisíce let starý strom mi spadla brada. Stál jsem tam nehnutě a civěl jako pes na klobásu. Po chvilce záseku mě restartovala místní průvodkyně, která zrovna přítomné přivítala a začala vyprávět o onom staříkovi. Bylo to opravdu poprvé, kdy jsem měl ze stromu, ano ze stromu, husí kůži jak plato na vajíčka. Každý si asi hned představí, že strom byl vysoký až k nebesům, to ale ne, i když výška 51,5 metrů je úchvatná. Každého hlavně zaujme, jak široký má tento macek svůj kmen. Jeho obvod je totiž 13 metrů! Další neskutečné číslo je čistý objem dřeviny v tomto stromě. Samotný kmen obsahuje 244,5 m3 dřeva, avšak celková hodnota je neuvěřitelných 516,7 metrů krychlových! Z toho by se prý dalo vyrobit 33 klasických domů ze dřeva. Jen si představte 33 dřevostaveb vedle sebe a to vše jen z jednoho stromu… Chápu, těžko se to představuje. A ještě pro srovnání, některé jedle v Brdech mohou mít až 15 m3, tudíž tento strom má 34x více objemu dřeva než ony, docela rozdíl, ne? I přes to, že jde o obrovský prales, líbí se mi, jak je zpřístupněn pro turisty. Tak si to štrádujete po klikaté silnici uprostřed tropického lesa a čas od času na vás vybafne cedule, co že se zrovna na konci příslušné pěšiny vyskytuje. Oněch informačních tabulí tam je 8, rozsázeny jsou zhruba v rozmezí 40 km. První zastávku už jsem zmínil, byl to nejstarší kauri strom na NZ, druhá zastávka vedla k čtyřem obrovským kauri stromům, které rostly vedle sebe a příznačně se jmenovali Four Sisters (Čtyři sestry). Pak jsem ještě zastavil na páté zajímavosti, kde se po 20 min chůze přede mnou objevil druhý nejstarší kauri. Všude v lese je zakázáno křičet, asi aby staříci měli klid a mohli růst dalších pár set let. Dále si před každým vstupem musíte očistit boty, abyste asi do lesa nepřitáhli nějaké bakterie. A poslední, nejstriktnější pravidlo je, že se musíte držet pouze na vybudovaných dřevěných chodnících, nejenže abyste se neztratili, protože to hodně štěstí najít cestu zpět, ale hlavně abyste neporušili citlivé kmeny kauri stromů. S tím souvisí i zákaz dotýkání oněch mohykánů. Když jsem vyjel opravdu ze skutečné džungle, plné obrovských a silných stromů, měl jsem chuť se tam vrátit a ještě chvíli se pokochat silou matky přírody. Nikdy jsem nevěřil, že ve mně může strom zanechat zážitek, ale hleď – může.

Nedaleko od tohoto pralesa je udělána krásná cesta mezi kameny starými 2,8 milionů let! Cestičku vybudoval jeden manželský pár ze Švýcarska, který jsem u vchodu lehce vyzpovídal. Přicestovali sem v roce 1983 a když prý uviděli neskutečné balvany, začali o nich pátrat více a řekli si, že by nebylo od věci mezi nimi udělat cestičku s mnoha mostíky a místo trochu více zpopularizovat, protože si to určitě zaslouží. Byl jsem ještě celý nesvůj ze zážitku z Waipaua forest a tyto kameny mi ukázaly další přírodní úkaz. Velikost šutráku byla obrovská, místy v průměru až 30 metrů, takže pokud by si někdo chtěl jeden přivézt domů na zahrádku, musel by si sakra připlatit v letadle za nadváhu. Odhaduji, že koupě letadla by byla levnější. A kde že se uprostřed něčeho tyto balvany vzaly? Před zmiňovanými 2,8 miliony lety bývala nedaleko tohoto místa sopka, která jednoho dne vychrlila vrstvu čedičového skály. Tato vrstva byla postupně rozrušena srážkami, když skála začala erodovat a pomalu vznikaly dnešní kameny. Ty jsou „rozkutáleny“ v údolí Wairere po 1,8 kilometrů a jsou jedinou formací čedičových kamenů na světě. Hodinová procházka mezi těmito macky stála opravdu za to.

Jednoho krásného dne jsem si naplánoval plavbu lodí z městečka Sandspit na ostrov Kawau, který opět nabízí zajímavá místa. Záliv Sandspit obklopují, jako obvykle tady, nádherné baráky v hodnotě 4-7 milionu NZD (72 – 126 milionů), které mají například i své vinice, olivovníky, ale hlavně každodenní krásný výhled na oceán. Plavba netrvala dlouho a my se vyloďovali u jednoho z nejslavnějších domů na Novém Zélandu – Mansion House. Oč jde? Píše se rok 1862 a Sir George Grey, guvernér Nového Zélandu, si kupuje za dnes směšných 3700 NZD (67 000 Kč) doposud nevýznamný ostrov Kawau. Na svém novém majetku si koupí od místního pečovatele ostrova úžasný barák, který si ještě zrekonstruuje, zvětší a i ostrov si upraví dle svého obrazu. Nechá si importovat mnoho nových exotických rostlin, ale i dokonce druh klokana Wallabies, pávy, kiwi či weky. George Grey po 26 letech tento dům prodal a v současnosti patří novozélandské vládě. Ta nechala místo otevřené veřejnosti jako muzeum, takže si teď můžete projít všechny pokoje, které jsou zanechány v podobě, ve které žil bývalý guvernér. Vyjma tohoto místa můžete z ostrova sledovat krásnou barvu klidné vody, můžete vyrazit hledat stále zde žijící klokany, či dojít k torzu bývalé těžební věže postavené v roce 1854, kde se dolovala měděná ruda. Půlku ostrova jsem skutečně obešel, navštívil krásný Mansion House a mohl si odškrtnout další zajímavé místo.

Na seznamu se nacházelo i město Gisborne. Do nejvýchodnějšího městečka na Novém Zélandu jsem se vydal jeden listopadový víkend. Štreka to byla slušná, jeden den 580 km tam, nazpět přes pár zajímavých bodů 790 kilometrů. Takže bezmála 1400 km za dva dny. Času v autě a vynaloženého benzínu ale nelituji. Viděl jsem zase světa kraj s místama, která stojí za navštívení. Nejvíc se ale zastavím u města Gisborne. Ačkoliv je tam snad všechno, banky, fast foody, supermarkety, pláže, půjčovny, chybí tam lidé. Aspoň mě to tak přišlo. I když možná už jsem zvyklý z Aucklandu na všudypřítomnost lidí. V tomto městě bydlí okolo 35 tisíc obyvatel. Ti jako první na NZ a vlastně skoro i na světě vidí ráno sluníčko. K Gisborne se ale váže hlavně důležitá historie. Píše se rok 1769 a britský mořeplavec kapitán James Cook se svými muži zahlédl po dlouhé plavbě z Anglie pevninu. Jednalo se právě o místní Kaiti Beach, kde se 9.10. onoho roku vylodili. Toto místo připomíná dodnes památník se sochou Cooka. Jelikož ale třetí den narazil na jeden z mnoha zde žijících kmenů Maorů, nedorozuměním došlo k boji, při němž 9 místních bylo zabito, byl nucen kvůli bezpečnosti místo opustit. Nutno říci, že potomci Maorů stále žijí i v tomto městě a to ve velkém měřítku. Procentuálně 49 % místního obyvatelstva je tvořeno touto jinak na Zélandu menšinou, jelikož její národní průměr je 15 % z celkového obyvatelstva. Dále je Gisborne známé pro svoje krásné slunečné počasí s průměrně s 185 slunečními hodinami v měsíci. Toto klima svědčí i vínu či pomerančům, které jsou v okolí skoro všude. Necelou hodinku jízdy na sever od Gisborne se v zátoce Tolaga Bay nachází nejdelší mořské molo na NZ. Jelikož je zátoka mělká a dříve se často využívala i pro nákladní lodě, bylo zapotřebí molo protáhnout více do vody. Nakonec se celková délka zastavila na neskutečných 590 metrech! Celou vzdálenost jsem si prošel a výhled na záliv z konce mola je už jak z lodi.

O víkend později jsme se vydali s jedním českým kamarádem na vrchol Nového Zélandu. Nejsevernější cíp se jmenuje Cape Reinga a je to pro Maory nejvíce duchovně významné místo na NZ. Protože dle maorské mytologie zde odchází duše mrtvých na další cestu, do podsvětí. Respektive duchové zesnulých Maorů skáčou z pevniny do oceánu, aby se vrátili do své rodné vlasti Hawaiki (země svých předků). Když k místu přijedete dnes, necháte auto na parkovišti a po krásném chodníčku se vydáte na úplnou špici, kde je postaven krásný bílý maják. Tento objekt se stal jedním z ikonických obrázků NZ a stal se oblíbenou turistickou atrakcí. Ročně ho navštíví přes 150 tisíc turistů. Maják vykonává hlavně i bezpečnostní a informační stránku, když svou 1000 W žárovkou dosvítí až do vzdálenosti 49 km na moře a je často prvním novozélandským světlem, které námořníci mohou spatřit. Kolem cesty dolů je i mnoho zajímavých informací na dřevěných tabulích či směrník s informacemi vzdáleností do jiných světových měst. Například do Sydney to je vzdušnou čárou 1975 km, do Tokya 8475 km či do Londýna 18 029 km. Tudíž by se dalo říct, že z tohoto místo je to vlastně vzdušnou čárou nejblíže do České Republiky cca 17 350 km. I tak docela štreka, že? Od fotogenického majáku se vám rozprostírá úžasná podívaná do dálky, ve které můžete vidět dva odstíny modré barvy. Je to dáno tím, že právě zde se střetává Tasmánské moře ze západní strany a Pacifický oceán od východu. My měli štěstí na slunečné počasí a tak se kochali krásnou přírodní podívanou a vůbec nelitovali dlouhé cesty.

Další velký zážitek v oblasti Cape Reinga nás čekal asi 15 km od vrcholu. Jelikož u tohoto mysu velice často fouká, vítr ze západního písečného pobřeží rozptyluje písek do okolních kopců. A tak se jednoho dne zelené kopečky začaly měnit na písečné duny zlatavého písku. Dnes už po zeleni není ani památky a zdejší písečné formace připomínají spíše obrovskou poušť. Při prvním pohledu jsem si myslel, že jsme byli teleportováni někam na Saharu, vůbec jsem si nepřipadal jak ve všude zeleném Zélandu. Neskutečné hory jemného písku, neustále foukající zrnka a sem tam lidé s tzv. sandboardama Vám dopřejí opět originální podívanou a zážitek. Ten jsme si umocnili zapůjčením zmiňovaných sandboardů, které vypadají jako surf na vodu, avšak jsou kratší, mají spodek speciálně navržený pro písek, aby rychle a snadno klouzaly dolů a musí se na nich ležet. Takže jsme je čapli a šli na kopec. Můžete si vybrat jakoukoliv dunu, jezdit kde chcete, ale přeci jen všichni jezdili na jedné oblíbené „sjezdovce“. Na první jízdu jsme šli docela s respektem, ale hned jsme zjistili, že je to naprosto bezpečné a skvělé. Jen šlapat dunu zase nahoru bylo horší, než jsme si mysleli. V měkkém písku jdete dva kroky nahoru, třetí se propadnete a tak dále. Je to opravdu makačka, ač se to nezdá. Za hodinu jsme dali asi 7 jízd a měli toho plné kecky. A hlavně toho písku kolik jsme spolykali? Mohli nám v půjčovně říct, že to máme rovnou i večeří. I tak přes tyto mírné zápory to byl obrovský zážitek, který si člověk jen tak někde v přírodě nedopřeje. Na Zélandu je prostě možné všechno. Na krátké video z mého sjezdu můžete kouknout na mém FB profilu.

A to ještě není vše, co lze na zélandské špičce zažít. Co třeba ještě dálnice na pláži? Blbost? Jak říkám, na Zélandu je toho hodně neuvěřitelného. Po západním pobřeží se od zmiňovaných dun line směr na jih Ninety Mile Beach. Jak z názvu napovídá, devadesátimílová pláž měří přesně… 55 mil :-)))). Na naši měrnou jednotku to je 88 kilometrů. Tak proč ale 90 Mile Beach? Nedalo mi to a snažil jsem se najít odpověď. Tu mi sdělil místní chlápek, který říkal, že 90 mil to je přesně od vrcholu až k výběžku Tauroa Point, od kterého se NZ hodně zužuje a kulminuje na Cape Reinga. Avšak pláž je skutečně dlouhá „jen“ 55 mil. Což o to, to by nebylo nic extra zvláštního, ale jak už jsem nakousl, za odlivu je pláž uznaná jako oficiální veřejná komunikace a při vjezdu na ni je značka omezující rychlost na max. 100 km/h, jak to tady na dálnicích je. I když je vjezd doporučen jen autům s pohonem všech čtyř kol, riskli jsme to i s dvojkolkou. Nemohli jsme si to prostě nechat ujít a tak v prostředním vjezdu na pláž vjeli a dalších 25 km urazili po pevném písku. Jsem si jist, že jsem nezažil hezčí „dálnici“. Doslova pobřežní cestu jsme si užívali, pláž je dostatečně široká – při odlivu až do 80 metrů a tak na ni můžete dělat i různé blbosti či trénovat driftování, jako jsme to dělali my. Je pravda, že díky tomu nám 25 kilometrů trvalo asi hodinu, ale nevyužijte této možnosti. Ninety Mile Beach si i zahrála i v televizní show Top Gear, kdy Jeremy Clarkson jel po celé délce pláže. Na tento díl a onu raritu se můžete podívat zde: https://www.youtube.com/watch?v=NYt9DO5WXr8 (pláž od času 3:39) . I my jsme vše bezpečně zvládli, dosyta užili a zažili další Zajímavost s velkým Z.

To by bylo všechno ze 17. vydání mých sepsaných poznatků a zážitků z této krásné země. Doufám, že i tentokrát se Vám článek líbil a ještě se přihlásím 7.12. kdy odlétám z NZ do naší rodné vlasti, poté se už budu těšit na shledání osobní. Hlavní důvody uvedu v příštím posledním článku, ale jen nakousnu, že i přes to, že Nový Zéland je v 90% lepší než ČR, rozhodl jsem se žít svůj život u nás po boku rodiny a přátel. A to jsou věci, které si jinde nekoupíte. Na všechno ostatní je tady MasterCard :-).

Koukněte níže na přiložené fotky a (s)mějte se krásně.

Z léta do zimy zdraví…

LB z NZ

05.12.2016

Obrázky:

img_8798
Muzeum v Puhoi… Není moc míst na NZ, kde můžeš vidět vlát českou vlajku…
img_9072
Tane Mahuta… Nejstarší strom na NZ
img_9089
Foto web: Fotka u 7.mého nejstaršího Kauri stromu
img_9063
Waireie Boulders
img_9169
Úžasný záliv s Mansion House na ostrově Kawau
img_9166
Mansion House
img_9301
Nějvýchodnější město na NZ – Gisborne
img_9294
Památník připomínající vylodění Jamese Cooka
img_9466
Cape Reinga
img_9450
Nejsevernější místo na NZ
img_9478
Písečné duny v Te Paki
img_9482
Nejhezčí „dálnice“ po které jsem kdy jel… ;-)

1 komentář: „17. článek – Jak se rodí děti na NZ, 90 Mile Beach, Sandboarding či Cape Reinga“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>