13. článek – Letenky, víza, Hunua Falls, Karekare,… a cesta do ČR

Ahoj přátelé,

Myslel jsem, že se ještě naposled přihlásím prostřednictvím článku v tomto roce z Nového Zélandu, ale vzhledem k velké vytíženosti v posledních dnech a nápadu, že do tohoto článku dopíši ještě pár zážitků z cest, jsem jeho vydání nechal až pár dní po příletu do ČR. Značná část následující textu je ale psána v letadle, kde si opravdu volný čas najdete. Ona trasa Auckland – Vancouver – Londýn a Praha vyjde na nějakých 34 hodin strávených na cestách. Ale o tom až v poslední části článku. Následující řádky třináctého vydání obsahují něco z teorie letenek a víz na NZ a hlavně pokus o zajímavé vyprávění krásných míst, kterých tu je nespočet. Budu-li konkrétnější, tak se dozvíte něco o vodopádech Hunua Falls, surfařské pláži Karekare, o botanické zahradě v jedné krásné čtvrti s příznačným názvem – The Gardens, povíme si, kdy a proč se slaví tzv. Noc Guya Fawkese a v neposlední řadě popíši svoji návštěvu basketbalového utkání a jednoho krásného mořského světa. Na konec připojím své dojmy a zážitky z cesty domů. Je toho hodně, tak se do toho pusťme.

Nejdříve něco z teorie. Pokud jsem Vás aspoň trochu naladil mými články a fotky a třeba jednou se sem budete chtít podívat, neváhejte. Co budete potřebovat? V prvé řadě letenku. Zhruba 10 let zpátky se ceny pohybovaly nad hranicí 40 tisíc za tu nejlevnější letenku. Teď se dají sehnat zpáteční za 22 500 Kč(!), což je myslím super cena za let do 19 tisíc kilometrů vzdálené lokace. Samozřejmě pokud si chcete dopřát více pohodlí a luxusu, ceny letenek stoupají, ale i tak s asi nejlepší leteckou společností Emirates se dostane lehce nad hranici 30 tisíc za obousměrnou letenku (záleží ještě kdy – v období prosinec až leden jsou ceny nejvyšší). Pro informaci (a velké boháče) cena v business třídě se pohybuje kolem 107 tisíc z různými leteckými společnostmi a suma v první třídě je rovna skoro 200 tisícům za zpáteční letenky. Co na tom, že v Emirates v první třídě máte i svou postel, velké TV s Playstationem atd., to se to pak někdo má a lítá se trochu jednodušeji. Asi bych cestu na NZ polykal lehčeji. Na Nový Zéland létá dnes už skoro 20 leteckých společností, takže nabídka je široká. Každý den přistane na aucklandském letišti několik letadel.

Ohledně víz je to trochu složitější. Nestačí jen zaplatit nemalou částku, ale pokud zamýšlíte zde i pracovat, musíte splňovat řadu kritérií. A to nejen věk mezi 18-35, ale musíte býti bezdětný, samozřejmě beztrestný či prokázat patřičný finanční obnos, že zde můžete žít a platit si ubytování. Pokud toto splňujete, máte nárok zažádat o Working Holiday víza („Pracovní prázdniny“), na kterých jsem tu i já. Tato dohoda mezi ČR a NZ o usnadňování dočasných pracovních pobytů pro mladé lidi byla uzavřena v roce 2005. Jednou za rok se otevře kvóta, která je každoročně rychleji a rychleji vyčerpána a míst pro uchazeče pořád stejně. Takže 1200 lidem se cesta na NZ otevře, jiní musí zkusit štěstí o rok později otevřít brány Mordoru. Víza jsou platná 1 rok. Poté musíte zemi opustit. Pokud jste ale přínosný pro svoji firmu, může Vám pomoci domluvit víza pracovní a to vždy na 1-2 roky. To je jedna šance, jak zde zůstat. Druhá možnost najít si zde místní partnerku a vzít si ji. Tudíž můžete dostat partnerská víza, avšak není to zas tak jednoduché, jak se může zdát. Ne že bych to zkoušel (místní krasomily rád přenechám zdejším lovcům), ale četl jsem, jak musel pár dodávat společné fotky 3-5 let zpátky, aby bylo vidět, že už spolu byli. Takže ani tohle není „dávačka“. Třetí možnost je oslovit (ohromit) zdejší firmu přes inzerát tak, aby Vám hned pracovní víza vyřídila, ale i tohle je těžké a zdlouhavé. Dobrá zpráva je, že pokud chcete Nový Zéland jen navštívit jako turista a procestovat oba ostrovy, máte na to tříměsíční turistické vízum, o které není potřeba žádat, ale po oné době musíte zemi opustit. Jak tedy čtete, není to zase tak jednoduché se jen na Zéland sbalit a začít tu legálně pracovat.

Přejdu-li z teorie do kategorie Z (mého) života, tak další krásné místo, které jsem navštívil byly vodopády Hunua Falls. Stékají v jednom krásném obrovském parku jižním směrem zhruba hodinu cesty od Aucklandu. Celý park, nazývaný Hunua Ranges se rozprostírá na 250 km2. Vodní rezervace jsou v něm již od roku 1920 velkým zdrojem vody pro město Auckland. Samotná příroda je tam krásná, vodopády též. Četl jsem, že patří jedni k nejfotogeničtějším na NZ. A pravda nebude daleko. Byl jsem tam za lehce mračného odpoledne, avšak kolem 22 st. a bylo tam odhadem 100 lidí koupajících se či jen relaxujících na dece u karetních her atd. Prostě opět no stress, tak jak to tady je běžné. Já místní vodu neokusil, ale nechal se vyfotit v zabudovaném rámečku, v kterém to sluší skoro všem. Tento pěkný nápad od města, které to financuje je na více přírodních místech a myslím, že to všichni kvitují. Fotce to dodá šmrnc a lépe vypadá. Odpoledne to tedy bylo krásné, už samotná cesta k vodopádům je oku lahodící, takže další palec nahoru za předem vytipovaný výlet.

Jednoho dalšího dne jsem se vydal směr pláž Karekare. Pro ty čtenáře, kteří mají dobrou paměť a pamatují si, že jsem v osmém díle psal o vyhlášené surfařské pláži Piha beach, tak Karekare je vzdálená cca 7 km od ni. Přestože je méně populární, pro mě možná ještě hezčí než Piha. I když po příjezdu mé nadšení bylo lehce spáleno. A to skoro doslova. Hned za odstavovací plochou pro vozidla následuje malý potůček, který musíte přebrodit, abyste se dostali už na obrovskou písečnou plochu končící na druhé straně břehem Tasmánského moře. Tak jsem si samozřejmě sundal boty a šel bos směrem k vodě. Protože zdejší písek je zbarven do černozlata a přes slunečné počasí mají paprsky velkou sílu, písek byl docela rozpálen. Ze začátku to šlo, dělal jsem si ještě fotky, po chvilce jsem si říkal, že už to začíná trochu pálit a posledních 100 metrů už jsem se zatnutými zuby běžel, protože mi hořely chodidla. K vodě jsem doběhl stejně šťastný jako člověk najivší vodu v poušti po celodenním dnu. Výsledkem oné procházky po černém písku byly tři puchýře, z toho dva na palcích. Žádná příjemná záležitost. Poté už začnuly příjemné pocity. Prostor celé pláže je krásný. Hladký písek drážděn velikými vlnami je obsypán velkým množstvím mušlí, jejichž zbarvení a velikost je skoro totožná. Na pláži bylo asi 50 lidí, kteří převážně chytali „bronz“, ale našli se i tací, kteří dávali co proto svým adrenalinovým choutkám na surfařském prkně či motorovém člunu, prohánící se v mořských vlnách. Ze všeho byla cítit znovu velká pohoda a žádný stres. Zhruba po hodinové procházce jsem zavítal směr auto a jel se podívat na jednu vyhlídku na vrcholu pohoří, které rozděluje Auckland a právě toto pobřeží. Výhledů nakonec bylo několik, ale ten nejhezčí se mi naskytnul před už historickým domem Rose Hellaby. Tato dáma byla uznávaná vizionářka, filantropka a lidumilka. Narodila se v roce 1886, zemřela v 91 letech a po celý život se snažila pomáhat lidem. Založila fond, který zaštiťoval vzdělávací příležitosti pro maorské děti a mladé dospělé. Mimo jiné milovala zahradničení a cestování. Když v roce 1933 narazila na dům s panoramatickou vyhlídkou na celý Auckland, neváhala a hned budovu koupila. Na návštěvu byl zván kdokoliv, kdo se chtěl pohledem kochat, každého uctila kávou či čajem a vždy si prý ráda povídala s kýmkoliv. Možná i proto, že nikdy neměla své děti. V tomto obydlí žila dlouhých 35 let, poté dům věnovala lidem Aucklandu. Dodnes je dům krásně zachován a nabízí obchod se starožitnostmi a něco z historie onoho místa či o právě Rose Hellaby. Jsem rád, že jsem náhodně na tento dům narazil a něco se o něm (ni) dozvěděl.

Další věc, kterou Vám představím je tzv. Noc Guya Fawkese. Na 5. listopadu připadl tento neoficiální svátek, volně přeložený jako Noc pálení ohňů. O co že tedy jde? Je potřeba se podívat do historie. Guy Fawkes byl římský katolík a anglický voják, který se pokusil ještě s ostatními 5.11.1605 spáchat atentát na krále Jakuba I. a členy obou komor anglického parlamentu ve Westminsterském paláci během úvodního zasedání, kde měl král osobně promluvit. Fawkes byl hlavní iniciátor plánu útoku a chtěl vyhodit celý palác s lidmi do vzduchu. Jenže kdosi plán vyzradil a on byl zadržen v podzemí pod palácem se sudy střelného prachu. Po výslechu a mučení byl popraven za zradu a pokus o vraždu. Právě od této noci je nezdařený atentát připomínán vždy 5. listopadu jako den, kdy byla monarchie a král zachráněni. Během několika desetiletí se tento svátek stal státní oslavou, kdy se upalovaly figuríny nenáviděných osob a až v 18. století se tradice začíná měnit. Od této doby je běžné upalovat na hranici figurínu onoho Guye Fawkese. Pravděpodobně jste o tomto jméně ještě neslyšeli, ale možná znáte jeho obličej, protože masku s jeho podobiznou používá hnutí Anonymous či se jeho masky nosí během různých protestů a demonstrací, které se nejčastěji týkají vlády nebo svobody ve společnosti. Guy Fawkes byl také inspirací pro hlavní postavu komiksu V jako Vendeta. Jdeme-li historií dále, tak koncem 19. století začaly na popularitě získávat organizované ohňostroje a ve 20. století přejmenovaly firmy vyrábějící pyrotechniku svátek na Firework Night (Noc ohňostrojů). Na NZ to znamená že od 4.11. po dobu čtyř dnů je povolené odpalovat pyrotechniku, kdekoliv na volném prostranství. Já během oné hlavní noci navštívil nejdříve pláž v Mission Bay, kde bylo asi nejvíce lidí, poté vylezl na jeden kopec, abych viděl světelné efekty i s výšky a zpět se vrátit na onu pláž. Více než samotné ohňostroje mě zaujala opět ta novozélandská pohoda. Ve čtvrtek v 23 hod večer byla pořád na pláži více než stovka lidí, kteří odpalovali rachejtle, ale hlavně se bavili, poslouchali rádia, seděli na dece na pláži, děti pobíhaly všude možně a nikdo nemyslel na to, že zítra musí zase do práce, potažmo do školy. Ve vzduchu mimo dýmu a zápachu střelného prachu viselo něco, co nedokážu popsat, ale nejraději bych to přivezl do Česka. Lidé si tam prostě všeho více užívají a nehledí tolik na to, zda je zítra sobota či středa.

Volně přejdu na další krásné místo, kde se relax prostě nabízí. Na Novém Zélandu má každé město svoji botanickou zahradu. Ta aucklandská se nachází v krásné nové čtvrti The Gardens. Dvakrát už jsem ji navštívil a pořád stejně neprošel celou. Ne že bych byl líný, ale zahrada se rozpíná na 64 hektarech a i to značí, že na NZ je na všechno prostě místo. První kroky se datují do roku 1968, kdy Krajský úřad Auckland koupil pozemky, o pět let později začal z luk a hustých lesů dělat něco, co v současnosti navštíví skoro milion lidí ročně. Přitom zahrady byly otevřeny v roce 1982 a prvních 6 let se návštěvnost nevyšplhala nad 100 000 lidí ročně. Budu se opakovat, ale z tohoto místa čiší znovu ta novozélandská pohoda bez stresu. V obrovském parku vidíte lidi, co si šli do zdejších prostor zaobdivovat jednotlivé druhy zahrad či si zaběhat, projít nebo jen lehnout na deku v krásném přírodním prostředí. Mj. je zde k vidění zahrada plná růží, palem, keřů, jedlých rostlin, dětská zahrada či zahrada jen z původních rostlin. Dohromady to dělá 10 000 rostlin. Mezi nimi jsou krásné cestičky a chodníčky a hlavně ty v zalesněném prostranství mě přitahují. Protože součástí botanické zahrady je i Totara park, který je tvořen stromy jako v džungli, můžete se vydat po krásné vyznačené cestičce, která Vás bezpečně provede džunglí. A tyto místa opravdu stojí za to. V parku je i mnoho laviček a je zajímavé, že každá je někomu, kdo už není mezi náma, věnována. Jak uzavřít tento odstavec? Asi tak – nemusíte být fanoušek květin či porostů, ale tyto prostory si s velkou pravděpodobností oblíbíte a rádi se do nich vrátíte, stejně jako já.

Jdeme dál, tento kratší odstavec věnuji návštěvě basketbalového utkání. Spolu s členy trenérského štábu naší akademie jsme vyrazili na zápas Sky City Breakers proti Sydney. Prvně jmenovaný tým je jediný novozélandský tým hrající australskou ligu a vedou si v ní výborně. Za poslední čtyři roky celou soutěž třikrát vyhráli, tak jsme byli s klukama natěšeni, co nám borci v černém předvedou. Utkání se hrálo v multifunkční hale Vector Arena, kde jsem byl například i pár měsíců zpátky na koncertu Imagine Dragons. Zápas sledovala vyprodaná hala, stejně jako drtivou většinu domácích střetnutí s australským kontinentem. Řečí čísel je to návštěva mírně převyšující 12 tisíc lidí. Sky City Breakers utkání zvládli, vyhráli 96:84, hra určitě nezáživná nebyla, doprovodný program také, ale atmosféra s americkou NBA se určitě porovnávat nedá. Ale líbí se mi, že je hala skoro pořád vyprodaná i na sport, který není na NZ v top 5 nejoblíbenějších.

Následující odstavec věnuji povyprávění o jenom krásném akvárium, spíše přesněji řečeno mořském světu. Ve čtvrti Orakei, vzdálené 4 km od mého bydliště, jsou hned u břehu moře podzemní akvária včele se žraloky, rejnoky, želvy či tučňáky, takže i toto místo se objevilo na mém wish listu s místy, které chci navštívit. Na to, že kolem onoho akvária mořského světa jezdím tak 3-4 týdně jsem jeho návštěvu nechal až na poslední týden před mým odletem do ČR. Na exkurzi do tohoto místa jsem se těšil, ale zas ne nijak extrémně, že bych nemohl dospat. O to víc jsem byl mile překvapen, co jsem všechno viděl na vlastní oči. Za 31 NZD spatříte desítky živých exponátů včetně tučňáků, chobotnic, mořských koníků, krabů, raků, humrů, obrovských rejnoků, paryb, želv, žraloků a mnoha dalšího. Zastavím se jen u žraloků. Toto zvíře vyzařující respekt a budící strach můžete spatřit za 100 NZD ještě blížeji, protože se k ním můžete potopit v kleci či pokud chcete ještě větší vzrušení, tak při zaplacení 186 NZD můžete ve velkém akvárium plavat s kyslíkovou maskou a podívat se žralokovi do očí. Nedovedu si představit, že bych narazil na žraloka, kterému moc nechutnal podávaný oběd, v břiše má prázdno a honí ho mlsná. Radši jsem tedy ušetřil a kochal se v krásných podmořských pozorovacích tunelech. Po celé cestě od začátku až do konce se můžete dočíst zajímavé informace, vyzkoušet si, jak studená je voda u Antarktidy, zahrát si pár (nejen vědomostních) her či uprostřed prohlídky se občerstvit v krásném prostředí s potravinami a dětským koutkem. Každý návštěvník má nárok i na jeden bezplatný teplý nápoj či zmrzlinu. Celý rezort je čistý a krásně vymyšlený. Jeho návštěva mě opravdu bavila i obohatila. Takže k tomuto místu jen takto ve zkratce, pokud chcete vidět krátké video o tomto akváriu, koukněte například zde: https://www.youtube.com/watch?v=XYGgKI1uXQc a dále dolu pod článek do fotogalerie.

V předpředposledním odstavci Vám povyprávím něco o zpáteční cestě domu, která nebyla už tak zajímavá jako cesta tam, ale jeden velký milník jsem zdolal, protože jsem letěl druhou stranou přes Ameriku a tudíž mohu říci, že jsem dokončil cestu kolem Světa :-). Z novozélandského Aucklandu jsem vylétl v úterý v osm večer a po 13hodinnovém letu přes Tichý oceán jsem přistál v největším metropolitním centru v západní Kanadě a třetím největším kanadském městě vůbec – ve Vancouveru. V kalendáři bylo stále úterý, a na hodinách 12:30 hodin :-D. Takže úterý odpoledne mi začínalo znovu, opravdu zajímavý pocit. Počasí z 25 stupňů kleslo na 4 stupně Celsia, což jsem poznal hned při přivstání, kde jsem spatřil pracovníky letištního prostoru v zimních bundách, čepicích a rukavicích. Takový pohled jsem 8 měsíců neměl. Ve Vancouveru jsem měl bezmála 6 hodin čekací dobu, ale prošel jsem krásné letiště s potůčkem a velkým akvárkem v jeho centru, poté zakoupil redukci na kanadskou zásuvku a sedl si před můj budoucí nástupní gate. Přes wi-fi připojení jsem si zavolal s rodinkou, poté zkoukl film a čas nástupu se chýlil. Uteklo to tedy rychle. Další v pořadí byl skoro devíti hodinový let do Londýna a letadlo bylo stejně jako do Vancouveru úplně plné. Já měl štěstí, že jsem si domluvil poslední volné sedadlo u okénka, nejen kvůli výhledu, ale hlavně abych si mohl položit hlavu na stranu a zkusit nasbírat cenné minutky v říši snů. Tich jsem opravdu v obou letech posbíral opět v malém množství, ale byl jsem rád, že na mém kontě po 20 hodinách nesvítila v kolonce naspané minuty pořád nula. První letecká společnost se jmenovala Air New Zealand a nemusím Vám asi prozrazovat, z jaké že byla země, stejně jako v druhém případě, kdy jsem letěl s leteckou společností Air Canada. Obě letecké společnosti působily mile, poskytly dobré jídlo, dále polštářek, deku či sluchátka. Jediný rozdíl, který by rozhodl která že společnost byla lepší, byl asi v tom, jak se letušky a ostatní personál k vám usmíval a byl ochotný a v tom o trochu vyhrál Air New Zealand. Poslední trasu z Londýna do Prahy jsem letěl s British Airways, což už je jiná sorta leteckých společností. Nižší. I tak jsem byl spokojen, hlavně s tím, že mě rychle a bezpečně dopravila do našeho hlavního města za mlhavého počasí. Ještě se ale jednou vrátím do Londýna na letiště Heathrow, které je samozřejmě největší ze všech pěti londýnských letišť, ale i po Atlantě a Chicagu třetí největší na světě. Evropský primát mu tedy nikdo nevezme, stejně jako jedno z nejdůležitějších a nejvytíženějších letišť světa. Letiště bylo otevřeno v květnu 1946 a v roce 2015 byl dostaven i pátý terminál, což v řeči čísel znamená 90 miliónů odbavených pasažérů za rok! Neskutečné číslo, ale z vlastní zkušenosti mi to deklarují dvě věci. Když jsem přistál z Vancouveru a měl tři hodiny čekací dobu na let do Prahy, můj let byl až na páté tabuli odletů, cca. stodesátý v časovém programu. Pro ty, kteří nepochopili, tak ani ne za tři hodiny vylétlo z vzletové dráhy 110 letadel, a to nepočítám, kolik jich přistálo. Odhaduji, že skoro stejně. Druhá věc, mezi pěti terminály jezdí něco jako MHD. Takže já z terminálu pět jel autobusem na terminál tři. Zhruba po 10 minutách jízdy, jsem zase 15 minut šel, než konečně dorazil k mé odletové bráně. Prostě a jednoduše, megalomanská stavba na obrovském prostoru, která je centrálním bodem pro mezinárodní dopravu celého světa.

V předposledním odstavci jen nakousnu události, kterých jsem byl svědkem, ale už není prostor pro rozsáhlejší vyprávění. Opravdu toho zažívám v Aucklandu dost. Do článku už se ani nevešlo vyprávění o návštěvě Red Bull Trolley Grand Prix – jízda z kopce na postavených strojích všeho druhu, což byla super akce v centru Aucklandu, kterou navštívilo i hodně lidí. Dále jsem se byl podívat na srazu starých amerických aut, zaběhl noční charitativní běh centrem či byl svědkem mnoha besídek ve školách, které potvrzují styl studia „škola hrou“. Jednou jsme přijeli do školy a všechny třídy měly módní přehlídku, v jiné škole se konal něco jako desetiboj pro všechny žáky, v botanické zahradě jsem potkal třídy, které se učily, jak se rozbaluje a balí stan, další děti zase podstupovaly orientační závod atd. Prostě druh studia na základních školách tam je úplně jiný, jak už jsem tehdy psal. Mnohem více praktický, osobnostně rozvíjející než „šprtací“. To už je ale zase na delší povídání.

Tak to je skoro ze třináctého dílu vše. Doufám, že se Vám článek líbil, něčím obohatil a budu rád, když mi zachováte přízeň i v příštím roce, protože po měsíčním vánočním intermezzu se 13. ledna na Nový Zéland opět vracím a už teď mám vytipované místa, která prostě musím navštívit. Jedním z nich je i ostrov v Cookových ostrovech – Rarotonga či hlavní město NZ – Wellington, takže příště nejen o těchto báječných místech.

Přeji Vám krásné vánoční svátky, vstup do Nového roku a hlavně zdravý a šťastný celý příští rok.

LB z CZ

23.12.2015

Obrázky:

IMG_4793
Hunua Falls
IMG_4798
Hezký nápad od města…
IMG_4802
Kdo by se v tom tedy nevyfotil…
IMG_4861
Obrovská písčitá plocha, na které si cestou k moři můžete snad i spálit palce ;-)
IMG_4868
Pláž Karekare
IMG_4866
Karekare
IMG_4912
Dům Rose Hellaby
IMG_4904
…a výhled z něj na Auckland
IMG_4539
Z noci Guya Fawkese
IMG_4840
Mapka botanické zahrady v The Gardens
IMG_4842
Botanická zahrada – altánek růží
IMG_4776
Krásné chodníčky uvnitř Totara parku

IMG_4843IMG_4719

IMG_4775

IMG_4978
Z basketbalu s mými trenérskými kolegy
IMG_4987
Tučňáci v Kelly Tarlton’s Sea Life
IMG_5007
Pro někoho poslední fotka před smrtí, pro mě naštěstí jen selfie se žralokem :-D
IMG_5029
Bylo k vidění mnoho divných mořských tvorů…
IMG_5025
…v krásném podmořském tunelu
IMG_5086
Vzhůru domů… na letišti v Aucklandu :-)
IMG_5128
Londýn – Heathrow… tabule odletů… ten můj je až na páté stránce a to za 3 hodiny odlétám :-D
IMG_5110
I takhle vznikalo toto vydání… :-)
IMG_4701
Red Bull Trolley Grand Prix
IMG_4708
Nápadivosti se meze nekladou… ;-)
IMG_4924
Sraz veteránů…
IMG_4923
Pár milionů na té louce stálo…
IMG_4806
I muži mají své dny… :-)
rarotonga
Snad vše dobře dopadne a v příštím díle Vám povyprávím i o tomhle úžasném exotickém místě…

Děkuji za přízeň.

2 komentáře: „13. článek – Letenky, víza, Hunua Falls, Karekare,… a cesta do ČR“

  1. Čauves Luky Já o tomhle článku vůbec nevěděla, až dnes kdy už vyhlížím novinky No super, kde jsou ty časy, kdy každá kytka včetně těch v truhlíkách na oknech, byla tulipán. Promiň a moc zdravím a měj se fajn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>