16. článek – Putování po Novém Zélandu – Severní ostrov

Ahoj přátelé,

v tomto článku lehce navážu na ten minulý, jelikož budu popisovat své další zážitky z dalších krásných míst, které jsme procestovali a objevili s mým taťkou, ale i společná místa, na kterých jsem byl i pár měsíců zpět s mojí mamkou. V této druhé části malé dvoudílné minisérie Vám povyprávím, jak jsme procestovali Severní ostrov Nového Zélandu, konkrétně například o hlavním městě Wellingtonu, nejznámějším pěším treku Tongariro Alpine Crossing, který je situován vedle filmové Hory osudu z Pána prstenů, dále o největším jezeře na NZ – Taupo, něco o městě Rotorua, které se nachází v termální oblasti, kde se hojně vyskytují geotermální jevy a prameny, o nezapomenutelném pravém Maorském večeru, o jedněch z nejkrásnějších novozélandských pláží v Tauranze, vedle nich ležící úžasné hoře Mount Maunganui či v neposlední řadě o poloostrově Coromandel, který toho skýtá mnoho zajímavého jako například pláž, kde si za odlivu můžete vykopat svůj vlastní bazének, do kterého vám zespodu přitéká horká, místy až vařící, voda. Nedivil bych se, kdyby to bylo jediné místo na Zemi, kde se něco takového děje, tak jestli se chcete dozvědět něco více, čtěte dále. V závěru tohoto dlouhého psaní jsem dal prostor rodičům se vyjádřit, jaké oni mají pocity a zážitky z této země. Tak snad při čtení neusnete a článek se bude líbit.

Tak kde začít? Asi opět chronologicky, jak nám to čas naservíroval a abych volně navázal na článek předchozí. Po krásném tříhodinovém přejezdu trajektem na Severní ostrov jsme zakotvili v hlavním městě Nového Zélandu, ve dvousettisícovém městě Wellington, jehož centrum se nachází úplně na jihu severního ostrova v krásné zátoce. Ano pravda, naskýtá se otázka, Auckland má přes milion a půl obyvatel, tak proč není hlavní město? Odpověď je jednoduchá. Vláda. Právě místo, kde sídlí vláda, je určující pro město hlavní. Ta je ve Wellingtonu, například v tzv. Včelím úlu. Stavba, která svým tvarem připomíná včelí domovinu, slouží aktuálně jako sídlo novozélandské vlády. Je to nejnovější budova z komplexu státních institucí a byla vybudována v roce 1979 do výšky 72 metrů a obsahuje 14 pater, z toho první čtyři jsou pod zemí. Jedná se tedy asi o nejslavnější budovu v hlavním městě NZ. Ale nejvíce ikonický obrázek Wellingtonu je shora botanické zahrady na místní záliv s přibližující se historickou lanovou dráhou. Ta tu jezdí už od února 1902 a je 612 metrů dlouhá a stoupá do výšky 120 metrů. Hlavní důvod vybudovat pozemní lanovou dráhu bylo spojit centrum města s příměstskou částí Kelburn, kde sídlí i městská botanická zahrada. Celá dráha je přímá, pouze s jedním místem pro míjení protijedoucích vozů, jelikož vždy vyjíždí dva vozy, které jsou navzájem propojený lanem a působí tak navzájem kladkovitě. Wellington je známý i pro svá filmová studia a ateliéry, které se tu začaly ocitat na výsluní až v 60. a 70. letech 20. století. Postupem času se ale staly mezinárodně slavnými a nejen díky tomu si město vysloužilo přezdívku „Wellywood“. Davy návštěvníků přitahuje i Mezinárodní filmový festival, který se zde koná každoročně v červenci a je podobný tomu našemu Karlovarskému, jen pana Bartošku a stovky Rusů tu asi nepotkáte.  Zajisté největší propagaci přinesl městu místní rodák Peter Jackson, slavný režisér velkolepé trilogie Pán Prstenů. Od jeho ateliérů je to kousek na jižní stranu poloostrova, kde hlavně v oblasti Breaker Bay jsou občas k zahlédnutí tučňáci. Na ně ostatně upozorňují i místní úsměvné cedule – „Zpomal, přechází tučňáci“. Nejvtipnější je, že tomu tak opravdu je. Přes silnici totiž kráčí k nedalekým domům, pod nimiž si dělají hnízda. Někdo si možná řekne, tučňáci a v teple? Odpověď je jednoduchá – samozřejmě jako každé zvíře i tučňák má mnoho poddruhů. Někteří raději žijí v mrazu a na sněhu, další mají zase raději teplejší podnebí. Na Zélandu je konkrétně šest druhů, nejvíce zastoupený je tučňák nejmenší, jejichž počet je odhadován na milion. Zpět ale k hnízdům. Většinou si vyhrabávají 50-100 cm hluboké nory na písčitých plážích, nebo se mohou ukrývat mezi keříky, či jak už bylo naznačeno, v podhoubí baráků. Když jsme se snažili s taťkou nějakého prcka najít, kde nic tu nic. Pak jsem ale zahlédl postarší rozcuchanou paní, která se divně prohrabovala v keři. Daná aktivita vypadala, jako když tam zrovna někoho ukrývá (neposedného manžela?) a tomu ještě přidalo, když posléze vzala do ruky kladívko a začala s ním zabíjet hřebíky. Obával jsem se, že dotyčnému už asi dělá rakvi. S patřičným odstupem jsem se k ní nenápadně přibližoval a zjišťoval, co že tam kuje za pikle. Poté jsem se s nervózním hlasem zeptal, jestli nám neporadí, kde bychom mohli spatřit tučňáky. Paní vystrčila hlavu z keře, trochu se lekla a chvíli na mě koukala. V ruce ono kladívko. No že bych zrovna vycítil vřelé přijetí a okamžité přátelství, se říci nedá. Po chvilce skenování mé osoby odvětila: „Dobrá, tak já vám to tedy řeknu, ale nesmíte to nikomu prozradit. Pojďte za mnou“. Pořád jsem si nebyl jistý naším vztahem, ale když po chvilce odkryla v roští jednu dřevěnou budku a říkala, že v ní je zrovna jedno mládě tučňáka, rozjasnil jsem se jak Michal Jančařík při pohledu na tropickou předpověď. Z poněkud nečitelné paní se vyklubala velice hodná a vřelá osoba, která vyprávěla a vyprávěla a vyprávěla. Působí prý jako dobrovolník pro podporu žití tohoto krásného tvora už 13 let. Začala tím, že vidět dospělé tučňáky je těžké, jelikož po většinu dne jsou ve vodě a ven se dostávají až za šera či tmy. A ne sami. Při stmívání se pěkně setkávají ve vodě u břehu, kde budou vylézat, a až když jich je dostatečné množství, že jsou sebevědomí k výstupu na souš, učiní tak. Tučňák nejmenší prý skoro nikdy nevylézá na břeh sám, vždycky ve skupince. Bojí se totiž jeho nepřátel, což jsou lachtani, lasičky, racci, fretky, velké ještěrky, ale i kočky a psi. Co zajímavého z vyprávění si ještě pamatuji je, že je přes noc u mláděte vždy jeden rodič, druhý jde lovit něco k snědku, poté se vymění. Zhruba po 3-4 měsících je malý tučňák doprovázen rodiči do vody, čímž končí jejich péče. Ti mají odškrtnuto a od této doby se musí malý chuděra uživit sám, takže první týden ve vodě je pro něj nejtěžším obdobím v životě. Najednou vám nikdo už nenosí jídlo do domečku, ale co si neulovíte, to nemáte. Přirovnal bych to k prvnímu měsíci na výšce :-).

Další den jsme se z Wellingtonu vydali na sever až do městečka Taupo, které se jmenuje dle stejnojmenného jezera. To je s 619 kilometry čtverečními největší na Novém Zélandu. Pro představu je větší než celá Praha (496km2). I z hloubky místy až 186 metrů a délky pobřeží přes 190 kilometrů se tají dech. Jezero bylo vytvořeno supervulkánem, na jehož vrcholu vznikla kaldera (kotlovitá prohlubeň), která byla zaplněna vodou. K vulkanické erupci došlo cca před 26 500 tisíci lety (nevím, jestli si na to někdo pamatuje – možná tak paní Bohdalová). Oblast jezera je častým turistickým cílem, který ročně navštíví okolo 1,2 miliónů lidí. Nejhojněji navštěvované místo v okolí jezera je právě už zmiňované město Taupo, které má okolo 23 tisíc obyvatel. Na jezeře se dá dělat mnoho aktivit, můžete si půjčit vodní skútr, loď, windsurfing, nechat se za lodí táhnout na vodních lyžích či na padáku, nebo si můžete i skočit z letadla s padákem, a kdyby se náhodou neotevřel, máte ještě pořád šanci, protože, jak jsem psal, jezero je dostatečně hluboké. Pro odvážné golfisty je tu jedna výzva. Když z určeného místa trefíte jamku vzdálenou 111 jardů (102 metrů) na jeden úder, tzv. Hole in One, dostanete 10 000 NZD (cca 185 000 Kč), to není špatné, že? Pokud tedy zrovna v ten den vlaje červená vlajka. Když je na pontonu nasazená vlajka bílá či modrá (liší se větším průměrem jamky), můžete vyhrát skvělé ceny, jako seskok padákem, pobyt v hotelu Hilton, zaoceánskou plavbu atd. Samozřejmě musíte platit za míčky, respektive pokusy. Tato atrakce je tu od roku 1993 a v současnosti jmenný seznam úspěšných čítá 952 jmen. Ačkoli moje golfové dovednosti jsou na vysoké úrovni, rozhodl jsem se akci nepodpořit a pořadatele nezruinovat.

Taupo už se řadí do míst, které jsem navštívil jak v lednu s mamkou, tak v květnu s tátou. Stejně jako tři úžasné místa nedaleko tohoto městečka. První z nich jsou krásné vodopády Huka Falls, v kterých teče nejdelší řeka Nového Zélandu – Waikato (425km). Jedná se o vodu právě z jezera Taupo. Samotné pozvolné vodopády byly krásné, za sekundu jimi proteče 220 000 litrů, ale co nás více zaujalo, tak byla protékající tyrkysová voda v ní. Nevím, jestli jsem v životě viděl hezčí modř v řece. Místní vodní skupenství je opravdu krásně zbarveno a hlavně proto nesou primát nejnavštěvovanější přírodní atrakce na Novém Zélandu. I většina ročních kalendářů obsahuje snímek z tohoto dechberoucího přírodního místa. Druhé místo bylo zhruba 2 km vzdálené proti proudu od vodopádů a jedná se o přírodní raritu. Do řeky Waikato totiž v jednom místě přitéká termální potůček s teplotou vody cca 45°C! Ano, opravdu. Voda je přírodně zahřátá, žádná paní s megakonvicí na jeho počátku není, prostě termální voda z vnitra země ústí do této krásné průzračné řeky. Tudíž je to velice oblíbené místo, kde lidé sedí v bodě, kde se obě vody misí a užívají si přírodní teplé lázně zadarmo. O pár metrů dále je voda až o 30 °C studenější, jelikož je rychle ochlazena řekou. Velká kuriozita. Třetí zastávka byla při první návštěvě zcela náhodná. Jeli jsme z oněch vodopádů zkratkou směr Taupo a najednou jsem si všiml po levé straně milimetrově posekaného trávníku s vjezdem uprostřed do jakéhosi rezortu. Ze silnice opravdu nebylo poznat, o co jde. Zvídavost nás donutila odbočit a najednou cestičku začaly lemovat precizně posekané thúje (tipuji, že to byly thúje :-D, botanika není moje hobby) a my hned zjistili, že tady bude něco luxusního. Auto jsme nechali na parkovišti, kde moje Audi byla suverénně nejlevnější auto ze všech, a šli do rezortu plného úžasných chatek. Na všechny potkavší jsme se smáli a dělali jako že nic, že tu bydlíme. Hned jsme zjistili, že se nejedná o ledajaký hotel, ale o úžasné ubytování v luxusních chatkách na břehu čiré řeky Waikato. Až posléze jsem se dočetl, že je to královna mezi ubytováním u této řeky, že získala mnoho světových ocenění a patří k tomu nejlepšímu na celém Zélandu, kde můžete strávit noc. Ta tu vyjde v „akci“ nejlevněji na 1900 NZD, cca 35 tisíc Kč. Slušná cifra za jedno vychrápání, že? Já kdybych se tam nedopatřením dostal, spánek by byl to poslední, co bych dělal. Člověk tam může dělat spoustu aktivit, od chytání ryb v řece, hraní kroketu či tenisu na krásném travnatém hřišti, za které by se ani ve Wimbledonu nestyděli, přes využití Spa a Wellness. K dispozici vám jsou jedni z nejlepších kuchařů v zemi a velice rozmanitá mezinárodní kuchyně. Pro ty, kteří přiletěli na malé letiště v Taupu, je připraven soukromý vrtulník, který Vás odveze až přesně před hotel. Když jsme s mamkou okukovali zdejší nádherné prostředí, akorát jeden takový postarší pár přistál (klídek ženský, nebyl to Christian Grey) a nevypadali zrovna otráveně z letu. Hold to se někdo měl. Ještě jsem popřemýšlel, zda bych nezrušil zamluvený hostel v Taupu, ale nakonec nepodstatný rozdíl ceny (ten náš stál o 98,4 % méně) převážil misky vah na stranu odjezdu.

Po noclehu v hezkém hostelu v Taupu jsme se s taťkou vydali na turistický den zahrnující nejznámější pěší trek na Novém Zélandu. Alpine Tongariro Crossing, jak zní celý název, je umístěn nečekaně v národním parku Tongariro. Ten jako první na světě byl zařazen do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO pro své přírodní i kulturní krásy (1993). Národní park se rozkládá na ploše 7600 kilometrů čtverečních a jeho jádro tvoří tři činné sopky – Mount Ruapehu (nejvyšší vrchol Severního ostrova), Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongagiro, což byl náš cíl. Stezka dlouhá 19,4 km je považována za nejhezčí jednodenní trek na NZ a patří i do TOP 10 na světě. Svoji největší popularitu ale získal hlavně kvůli trilogii Pán Prstenů, jelikož se tam hojně natáčel a hlavně Mt. Ngauruhoe v tomto díle od Petra Jacksona představuje kultovní Horu osudu v zemi Mordor. Nemusíte být velkým fanouškem (jako já) Pána Prstenů, ale o téhle filmové hoře jste možná slyšeli. Jelikož se objevuje v každém ze tří dílů a uzavře se na ní příběh Frodo Pytlíka. Já celou trilogii viděl jen jednou, a to hlavně proto, abych věděl, oč jde a poznal některá filmová místa. A opravdu hned, co jsme vyrazili na začátku trasy, jsem měl pocit, že pochoduji v zemi Mordor přesně jako v PP. Okolní nedotčená krajina každým coulem připomínala film a dokazovala, proč je tak známá a chválená. Čím jsme šli dále a výše, mraky se nám nebezpečně blížily. Je opravdu důležité, abyste chytli dobré počasí, hlavně na vrcholu hory může i v létě sněžit. Počasí je tu hodně proměnlivé a jistotu předpovědi máte málokdy. Na trase se během pár hodin může vystřídat čtvero ročních období a vy s tím neuděláte lautr nic. Tudíž je třeba být připraven na všechno. Jak jsem psal, začátek naší vycházky byl skvělý, ale v prostřední části, kdy jsme vystoupali nad 1800 m.n.m., byly mraky, že by se daly krájet. Tudíž od této nadmořské výšky a výše jsme toho moc neviděli. No moc, spíše moc a moc mraků. I tak jsme překonali vrchol Mt. Tongariro (1968 m) a šli do druhé poloviny. Po chvilce se před námi zjevily dvě smaragdová jezera s úžasnou zelenou vodou, kterou zbarvily nerosty. To za to určitě stálo. Jen zmiňovanou Horu osudu jsme neviděli. Schovala se za hustá mračna. Druhá polovina stezky utekla rychleji, páč byla víceméně pořád z mírného kopečka. 19,4 kilometrů jsme zvládli a i přes nepřízeň počasí na vrcholu jsme si mohli odškrtnout úspěšné zdolání nejpopulárnějšího treku na NZ.

Další den nás čekal výlet do šedesátitisícového města Rotorua. Když jsme se blížili tomuto místu, tak nálada v autě trochu ztichla, zprvu jsme se po sobě nenápadně koukali, kdo že vykonal takovýto závan, postupem času jsme se oba ospravedlnili, když jsme zjistili, že za to nemůže ani jeden, jelikož z všudypřítomných vývěrů z okolní krajiny se linula sirnatá pára s příchutí zkažených vajec. Tato oblast je totiž protknutá nespočtem geotermálních oblastí a některé jsou i upraveny pro veřejnost. S taťkou jsme navštívili oblast Te Puia, s mamkou Wai-O-Tapu. Prvně jmenovaná se rozpíná na kraji města a obsahuje mnoho zajímavostí. Ta největší je ale světově známý gejzír Pohutu, největší na jižní polokouli. Tento legendární gejzír byl nedávno zařazen do TOP 5 gejzírů světa Lonely Planet. Když ho uvidíte na vlastní oči, pochopíte proč. Pohutu není efektní jen na pohled, ale jedná se o nejspolehlivější gejzír na světě. Až 20x za den vytryskne do výšky 30 metrů! Erupce může trvat od pár minut až po několik dnů, ale rekord drží období mezi roky 2000 až 2001, kdy erupce trvala neskutečných 250 dní. Člověk jen nevěřícně kouká a přemýšlí, kde se bere tolik vařící vody a jakou sílu z vnitra země musí mít, když dokáže vytrysknout do 30 metrové výšky nad povrch země. Druhá oblast Wai-O-Tapu se rozpíná na 18 km2 a skoro celá je pokryta propadlými krátery, vařícími či chladnými bahenními jezírky, pářícími fumaroly (sopečné exhalace) a různě velkými vodními plochami. Nám (veřejnosti) je přístupná pouze nepatrná část této oblasti. Vznik Wai-O-Tapu je spojován s vulkanickou aktivitou před zhruba 160 000 lety. Od této doby jsou zde horké prameny a sopečné plyny, které přinášejí do vody množství různých minerálů a tím znemožňují život jakýmkoliv rybám. Tudíž v žádných potocích, říčkách či jezírkách ve Wai-O-Tapu život nenajdete. Voda tu je místy opravdu horká, co horká – vařící! Byla tu zaznamenána teplota až 300°C! To myslím i pro milovníky horké koupele je trochu moc. A jak je možná takto vysoká teplota? Zkusím vysvětlit – pod povrchem země se zde vyskytuje systém vodních toků, které jsou zahřívány magmatem zanechaným po předchozích sopečných erupcích. Též tu protékající voda rozpouští a absorbuje minerály z horniny a ve formě páry je dopravuje na zemský povrch, kde se v závěru usazují. Dále to má za následek všudypřítomnou síru ve zdejší atmosféře. Když jsme zaplatili vstup a vešli do „termální říše divů“, jak se jinak nazývá, čekal nás okruh čítající 25 přírodních pozoruhodností, přes různě zbarvená jezírka, krátery či gejzíry. Popíši pro mě jen ty tři nejzajímavější. První za zmínku stojí Šampaňské jezírko, které vzniklo asi před 700 lety. Tento pramen je největším v celé oblasti – měří 65 m a v průměru je 62 m hluboký. Voda na hladině dosahuje 74°C (např. o 2°C více než karlovarské Vřídlo) a efekt „šampaňských“ bublinek je způsoben obsahem oxidu uhličitého. Voda dále obsahuje prvky jako zlato, stříbro, rtuť, síru, arsen, thalium, antimon a další a tyto všechny se usazují po sintrovém okraji bublající hladiny. Voda z tohoto jezírka ještě přetéká do vedlejšího a přenáší tím s sebou mnoho minerálů. Ty se mísí s mělčí vodou a tím, že jsou vystaveny zemské atmosféře, mění se na rozmanité barvy, které ještě ovlivňuje výška vodní hladiny a směr větru. Právem se tento úkaz pojmenoval jako „Malířova paleta“. Každý výtvarník by si tu užil dosyta, jen nevím, zda by dokázal nakombinovat všechny zde vyskytující se barvy. Tato geotermální formace je tedy určitě nejznámější a nejvíce fotografovaná v okolí Rotorua. Třetí zajímavost byla jen jednobarevná, ale za to pořádně. Jedovatě zelená voda ve velkém kráteru se příznačně jmenuje Ďáblova koupel. Nikdy jsem neviděl takto zelenou vodu. Můžou za to hojně vyskytující se sirné a železité soli. Pro lepší představu jezírek jsem přidal dolů pod článek oné fotografie, tak snad pochopíte, že to prostě za lehkou přednášku stálo. Příroda je prostě velká čarodějka.

Poté jsme zamířili do centra města Rotorua, které je na břehu krásného stejnojmenného jezera. Prošli jsme v rychlosti centrum a směřovali na nedalekou lanovkou, která nás vyvezla na krásný výhled nad jezero a do centra lehce adrenalinové zábavy. Přes vesmírnou houpačku, přírodní sjezd na horských kolech, jízdu na zavěšené kladce či motokárách (bez motoru) po jedné ze tří tratí se tu můžete i různě procházet po vyznačených stezkách a kochat místním krásným výhledem a krajinou. Mamce jsem dal zdarma školení na tratích, s taťkou jsme neměli na toto čas, jelikož jsme měli v odpoledne-večerním plánu zažít pravý Maorský večer. Na tuto akci jsem se dlouho těšil, protože jsem několikrát slyšel, jak je skvělá a oblíbená a každý turista by ji měl aspoň jednou navštívit, pokud chce pochopit, jakéže ctnosti v sobě Maorský život nosí, jak se (minimálně v nevzdálené minulosti) chovali a chovají k ostatním lidem, podle čeho lidi posuzují, jak se sami živí, co jí, či jaký je jejich výcvik k boji. Samotná show začíná už v tom, že vás autobus vyzvedne ve vašem hotelu a všechny účastníky přiveze na místo určení. Snaží se, aby všichni hosté přijeli do Maorské vesničky autobusem a ne autem. Už v něm totiž začíná jejich program. S natěšením a přátelskou atmosférou všech zúčastněných i řidiče se dojede na místo a ještě před výstupem následuje malá ukázka, jak se chovat, něco o etice chování ve vesničce, určení lídra z autobusu, který za vás bude vystupovat nejen při uvítacím ceremoniálu, či jak se praví Maoři zdraví. Pozdrav se nazývá „Hongi“ a jeho podstatou je vzájemné propojení duší v jednu. Provádí se tak, že pravou ruku podáte druhému, levou ruku položíte na jeho rameno, dvakrát se dotknete nosy a řeknete nejpoužívanější maorské slovo – „Kia Ora“. Nosy se dotýkáte dvakrát, protože Maorové prý při prvním dotyku jakoby zjišťují, zda dotyčná osoba má dobrou duši a při druhém si to potvrzují. Až poté jsme mohli z autobusu vylézt a zamířit do vesničky. Líbilo se mi, že hned bylo řečeno, že můžete natáčet i fotit vše, co se vám zlíbí. Příjemná změna, než slyšet, co všechno nesmíte. Nemohli jsme se jen smát při uvítacím ceremoniálu a měli být vážní. Ona i atmosféra byla vážná. Spíše než přivítání mi to připadalo jako, že se nás domovníci snaží vyštvat z jejich vesnice. I když člověk ví, že je to vše jen jako, určitý respekt a možná i husí kůže naskočí. Po uvítacím ceremoniálu vybraní zástupci z každého z pěti autobusů se seznámili s místními obyvateli a hostiteli. Poté jsme byli rozděleni do šesti skupin a obcházeli vytyčená stanoviště, na nichž nám bylo vysvětleno a následně demonstrováno určité řemeslo či aktivita, které v minulosti dělali. Například jak se stravovali, jak vařili, co znamená tetování na obličeji, jak vyráběli zbraně, jak se připravovali chlapi k boji, či nám bylo řečeno, o čem pojednává světově známý maorský tanec Haka. Následně si ji všichni chlapi museli vyzkoušet, což byl pro nás s taťkou asi největší zážitek. Dělat Haku na Novém Zélandu s originálníma Maorama je opravdu vnitřní zážitek. Ohledně ostatních stanovišť mi v hlavě utkvěla informace o tetování na obličeji. Pro Maory je to prý jako jejich pas či životopis. Kromě všech osobních podstatných momentů v životě mají na jedné půlce tváře i něco o životě matky, na druhé o životě otce. Pravý původní obyvatel NZ prý dokáže doslova číst z tváře druhého a hned zjistí dost životních informací. Na toto tetování jsou Maorové velice hákliví a nesouhlasí, aby si kdokoliv jiný nechal podobný druh „kérky“ vytetovat. Další zajímavá informace pro mě byla příprava jídla. Tradiční způsob přípravy pokrmu Maorů se nazývá „Hangi“. To se dělá tak, že se vyhloubí jáma v zemi až do 60 cm, na spodek se dají rozpálené kameny, na vrch jámy se položí koš s jídlem (obvykle maso, zelenina a brambory), na to se položí listy či rohož a vše se zasype půdou. Potraviny se v koši nad horkými kameny částečně dusí a udí. Později se na kameny nalije voda a koš s jídlem se položí přímo na vodou ochlazené kameny. Tak se jídlo dodělá v páře. Po nejméně třech až čtyřech hodinách je pokrm připraven ke konzumaci. To se pošťastnilo i nám po ještě krásném divadelně-muzikálním představení ve shromažďovacím domě. Jako hlavní chod se podávalo maso obou nejčastějších druhů na NZ – kuřecí a jehněcí. Dále ryba, sladká brambora Kumara, zelenina a navrch fantastický dort Pavlova. No nebudu kecat, že jsme nedali najevo svoji národnost a jako správní Češi si dali na talíř od každého něco a zákusky si dvakrát přidali. No když to bylo zadarmo (v ceně), nechte to tam ležet, že? Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy na NZ takhle přejedl, ale gurmánský zážitek byl na světě. Žaludek si lebedil a slavil po dlouhé době Vánoce, břicho jak v sedmém měsíci těhotenství a nohám se v žádném případě nechtělo vstávat ze židle. Avšak programu byl konec a my postupně nasedali do přistavěných autobusů, které nás zpět odvezly do našich hotelů, motelů a dalších různých příbytků, kde jsme i nastupovali. Zábava a skvělá nálada panovala i cestou domu, jelikož autobusák do mikrofonu pořád vyprávěl nějaké vtipy, zajímavosti, či zpíval. A když jsme se blížili prvnímu výsadku, na kruhovém objezdu začal řidič zpívat celosvětově známou „písničku“ „Singi jau jau jupi jupi jau“ a všichni se přidali, k tomu všemu začal různě rozsvěcovat a nasvěcovat kontrolky v autobuse a na kruhovém objezdu najednou dal první kolečko, druhé, třetí,… osmé, deváté a když si při desátém všiml auta, které se už nějakou dobu snaží dostat na druhou stranu, byl nucen kruhový objezd opustit. Všichni se smáli, zatleskali mu a člověk vystupoval s dobrou náladou. Ono to zní možná i jako blbost, ale vězte, že i taková maličkost dokáže lidi spolčit, zlepšit jim náladu a je jedno, z jaké země jste, ale popěvujete všichni dohromady notoricky známou písničku. Za mě palec nahoru nejen této maličkosti, ale celému nezapomenutelnému večeru.

Z města věčně zapáchajícího sírou jsme se vydali na sever na poloostrov Coromandel. Ještě předtím jsme nemohli nezastavit alespoň na den v Tauranze a sousedním Mount Maunganui. Už jsem vám o obou místech vyprávěl, dle mého jedny z nejhezčích pláží na NZ jsou právě tam. Miluji hlavně tu písečnou plochu, která se při odlivu odkrývá a spolu s odleskem sluníčka poskytuje zraku nepopsatelnou podívanou. V Mount Maunganui se tyčí 232 metrů vysoký stejnojmenný kuželovitý pahorek, na něhož vrchol vylézt je takřka povinnost. V 11. článku jsem Vám poskytl fotku tohoto přírodního gigantu na pobřeží a řekl, že se na jeho vrchol jednou podívám. No už jsem se tam vyšplhal dvakrát. Jednou vyšel s mamkou, podruhé vyběhl s taťkou. Oběma daná aktivita dala dosti zabrat, ale z úžasného pohledu na město a oceán se mohli těšit stejně jako já. Člověk si nahoře uvědomí, jak je oproti přírodě malý a okolními pohledy se může kochat dlouhé chvíle. Jak už jsem řekl, o tomto místě už jsem se dříve zmínil, tudíž pokračujme dál. Co by kamenem dohodil a zbytek dojel autem je oblast s městečkem Te Puke. Když se blížíte do nitra oné lokace, ničeho extra zajímavého si nevšimnete. Pořád jen silnice, okolo ní vysoké a husté stromy chránící cosi a nic jiného. Jenže to cosi jsou sady ovoce kiwi. Zdejší oblast je totiž základna největší kiwařské oblasti na světě. 80 %, opakuji 80 %, světové produkce kiwi je právě z této novozélandské části. Jedná se totiž o jednu z nejslunnějších oblastí na NZ a klima je tu přímo ideální na pěstování tohoto ovoce. To tu ale není od leda kdy. Dříve než kiwi zaznamenalo výrazný mezinárodní ohlas, se mu na Novém Zélandu říkalo čínský angrešt, podle země původu. První keř byl vyšlechtěn v Te Puke v roce 1918, ale teprve v polovině třicátých let založil pěstitel Jim McLoughlin z této vesničky první sad a začal prodávat kiwi na místním trhu. No a v současnosti tu toto zelené ovoce roste skoro všude. S veškerými aspekty tohoto odvětví jsme se seznámili v exportním sadu a zahradnickém parku Kiwi360, vzdáleném zhruba 5 km od městečka. Během půlhodinové projížďky ve stylových „kiwi vozících“ jsme viděli obrovské sady a dozvěděli se hodně zajímavých informací. Například, že v oblasti Te Puke je ke sběru neuvěřitelných 50 druhů kiwi! A já ještě nedávno myslel, že jsou jen dva – chlupaté a nechlupaté (kiwi gold). Dále že v tzv. picking season (období sběru) se tu vystřídá 20 tisíc brigádníků z celého světa, kteří mají za úkol všechny plody během 10 týdnů sebrat. Kiwi pak putuje do třídičky, zásobáren a některé i k expedici. Ta zbylá většina se dá zamrazit do obrovských chlaďáků, kde spinká až 6 měsíců. Podle poptávek se postupně a pozvolna rozmrazí a též míří k zákazníkům. Mrazí se i proto, že obrovský počet se hned po ukončení sběru nerozprodá a jelikož obchody chtějí tuto zelenou pochutinu nabízet po celý rok čerstvou, objednávají si kiwi postupně. Sady na to tedy reagují takto a obě strany jsou spokojené, páč mají stále čerstvé kiwi (z výživových hodnot neztrácí kiwi po rozmražení prý vůbec nic). Po projížďce jsme byli přizváni do místního obchůdku, kde jsme mohli ochutnat spoustu věcí a následně si i něco zakoupit. Opravdu takových věcí z kiwi jsem nikde neviděl, na druhou stranu když ne tady, tak kde už. Přes čokolády, sušenky, mýdla, sprchové gely, marmelády, dortíky, nápoje, krémy na obličej a kdo ví, co ještě, až k oblečení s tímto už světoznámým ovocem. A abych řekl pravdu, kiwi jsem se na NZ naučil jíst o hodně více než v ČR. Je tu výborné a levné, takže můj jídelníček určitě pojme 4-5 kiwi týdně. Kolikrát vy jste si dali kiwi za poslední měsíc, hm?

Naše další kroky směřovaly na poloostrov Coromandel, který je známý pro svoji krásnou přírodu, krásné pláže s bílým pískem a pár unikátních míst. Jako například Hot Water Beach. Určitě vám to nic neříká, ale vězte, že je to místo, kde za přílivu není skoro nikdo a za odlivu, se tu tísní desítky lidí. Jak to? Ti bystřejší si přeložili anglický název a možná jim ťuklo, že je tu teplá voda na pláži. Zní to divně, ale opravdu tomu tak je. Na jednom místě jsou kousek pod povrchem písku horké až vařící proudy vody. Jde o termální prameny, které tu vybíhají zpod skály a končí v oceánu. Nejedná se o žádný gejzír, ale když při odlivu najdete termální žílu, můžete si vykopat bazének a nechat si do něj ze země natéct horkou vodu. Voda je místy i velice vařící, takže si musíte dolévat studenou vodu i z oceánu. Lopatky půjčují za mírný poplatek v místí restauraci. Pokud jste vybaveni, můžete začít kopat. Poprvé s mamkou jsme kopali zřejmě na blbém místě, jelikož většina kolem nás už si lebedila v teplé vodě a my pořád nic. Kopal jsem hlouběji a hlouběji, díra že bych tam v klidu schoval Jirku Krtináře, na zhýčkaných rukách se objevovaly první mozoly jak vrchnímu kopáči v Telecomu a pořád nic. Po marné snaze jsme zkusili štěstí o metr a půl nížeji, stačilo třikrát hrábnout do písku a nemohli jste ve vodě udržet nohy, jak to bylo vařící. Tak rychle vzpomenout na mladé časy s lopatičkou na písečku, postavit hráze aby voda neutíkala, opevnění proti občasným vlnkám a tradááá. Mohlo se lebedit v krásné teplé přírodní vodě. Taková výřivka na pláži, jen prdět si do ní musíte sami. V kulminačním čase odlivu byly na pláži minimálně dvě stovky lidí. Tak známá přírodní atrakce to je. A hlavně je zadarmo, v přírodě a s výhledem na oceán, co víc si přát. Jen snad ještě jednu studenou Plzínku…

Druhá úžasná hříčka přírody na tomto poloostrově je vzdálená asi jen 15 km od Hot Water Beach a nazývá se Cathedral Cove. Jde o odlehlé a velmi fotogenické místo, kde bílý mys protíná kavernu připomínající katedrálu. Průchod otvorem v jeskyni je možný jen za odlivu, tudíž většina návštěv sem znovu zavítá právě v tuto dobu. A troufnu si tvrdit, že nejčastěji focený objekt je právě díra ve skále, za níž je ve vodě vidět další úlomek či pozůstatek skály. Dobrý fotograf z toho udělá fantastickou fotku. Jinak toto místo není jen o Cathedral Cove. Na stezce z parkoviště, která je něco přes kilometr dlouhá, se můžete kochat úžasnými pohledy do dáli oceánu a v něm na částečné úlomky skal, které ční až do výšky 30 metrů nad hladinu. Určitě i tyto dva mini výlety patří do aktivit, které prostě musíte na Zélandu podniknout. Stojí za to. A jsem rád, že jsem je ukázal jak mamce, tak i taťkovi. Ostatně na konci tohoto článku jsem dal prostor svým rodičům, aby i oni ve zkratce zhodnotili svoje několikatýdenní učinkování v této krásné zemi a položil jim tři stejné otázky. Třeba to někomu ještě více přiblíží zdejší situaci, či dodá odvahu něco podniknout, nebo někam vyrazit a objevovat nová místa. Za mě z tohoto dlouhého článku je to vše. Jsem rád, že jste dočetli až sem a zanedlouho se přihlásím znovu. Do té doby se (s)mějte krásně a nebuďte v nápadech a myšlenkách pořád skromní. V životě je potřeba pořád něco nového objevovat! A vo vo vo tom to jé!

 

Návštěva Nového Zélandu slovy mé mamky:

Byl můj narozeninový den a já nasedala do největšího dopravního letadla světa Airbus 380 společnosti Emirates. Mířila jsem na dalekou cestu na Nový Zéland. Vzhůru za dobrodružstvím! Kdysi jsem pracovala v dánské firmě a můj kolega žil 5 let na Novém Zélandu. Vždy jsem byla ráda, když vyprávěl, jaká je to krásná zelená země. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tam i já někdy podívám. A osud mi to dopřál.

Očekávala jsem od toho hodně, ale že až takto se mě dotkne tato nádherná země, která má snad 10 divů světa, to určitě ne.  Je těžké to ve stručnosti popsat, protože to se musí vidět na vlastní oči. Kdo to neuvidí, těžko je schopen si to představit. Měla jsem na to téměř 5 týdnů, nasát zdejší život, obdivovat přírodní úkazy, krásy a divy této země. Věřte, že se mi to hodně dotýkalo, protože miluji přírodu a ta je zde úchvatná. Celý Zéland je opravdu zelený, jak se říká. Je zde hodně rozlehlých parků, které jsou všechny upraveny, udržovány, plné květin a nádherných stromů, doplněny lavičkami a komfortem jako třeba gril, aby se zde lidé cítili téměř jako doma a mohli příjemně relaxovat. Lidé jsou zde opravdu svázáni s přírodou, mají ke všemu vztah, jako by to bylo jejich vlastní a tak se k tomu ohleduplně a láskyplně chovají. A hlavně všude ctí pořádek jako ve vlastním. Opravdu, lidičky jsou zde naprosto úžasný, usměvavý, milý, ochotný, přátelský, prostě opravdu happy. Je tady cítit, že si lidé život užívají, protože takové krásy a takových možností, co tu je, je naprosto neskutečné, a proto jsou i šťastní a mají opravdu naplněný život. A to je cítit na každém kroku. Je až neuvěřitelné, kolik lidí tráví svůj volný čas sportem, dále na každém kroku vidíte hloučky relaxujících lidí, rodinky, které si užívají na dece piknik, plné pláže lidí, různé kulturní a sportovní akce, závody atd. Krásné domečky, spíše tedy vily, mají co nejvíce prosklené stěny, zásadně bez záclon, okolo domu nádherně upravené zahrady plné palem, banánovníků a všech možných květů, které vůbec neznáme. Hned první dny cestování v rádiu začali hrát novou pozitivní písničku Sweet Lovin´ od Sigali, která naprosto vystihuje tuto zemi, sluníčko, teplo, pohoda, radost, láska, žár a hřejivý pocit u srdce. Hned jsem si ji velmi oblíbila. A tak jsem se zde i cítila. Stále šťastná a zvědavá, jaké že to krásy zítra zase uvidím. Bylo nádherné léto s azurovým nebem, moře teplé, nádherné a obrovské kilometrové pláže, každá úplně jiná. Každý den jsem zažila něco nového, úžasného, nádherného, nezapomenutelného a pro mě i nepochopitelného, jako třeba horký termální potůček proudící lesem s vodou okolo 45 stupňů Celsia a vlévající se do studené tyrkysové řeky. Opravdu co den, to další přírodní div světa…

Když jsem seděla na letišti při zpáteční cestě, zažila jsem úplně jiný pocit, než po celou dobu. Bylo mi smutno, ouzko, hlavně moc líto, že zaprvé odjíždím na delší dobu od syna a zadruhé, že odjíždím odněkud, kde mi bylo opravdu moc fajn a kam už se asi nikdy nepodívám. V letištní hale zněla  písnička Sweet  Lovin´, která se mi stala „symbolem pocitu“ z Nového Zélandu. Všem bych moc přála toto zažít a vidět, jak mohou na některých místech naší planety lidé šťastně žít. V tak krásné zemi, jako mají oni, si lze život ještě více užívat. Mají opravdu skoro neomezené možnosti žít naplno. Když jsem dorazila po dlouhé cestě domů, pustila jsem si rádio a najednou písnička Sweet Lovin´! Zavřela jsem oči a cítila jsem ty krásné pocity a prožitky, které ve mně navždy zůstanou.

1) Co se ti nejvíce líbilo na NZ?

Co se mi nejvíce líbilo na NZ? Asi vše. Raději otázku otočím a odpovím, co se mi nelíbilo. To bude určitě kratší odpověď. Přece jenom jsem takovou maličkost našla. Jak jsme tak cestovali, tak jsem si představovala, jak vždy večer zasedneme do nějaké restaurace a dáme si něco dobrého do žaludku, ochutnám nějaké místní speciality. A místo toho jsme si buď koupili v marketu něco malého k jídlu, nebo nás zachránil nějaký fast food či všudypřítomné „Takeaways“. Restaurace jako u nás v ČR tam prostě moc nejsou, a když jsou, tak jen ve velkých městech a to v luxusním měřítku, protože za večeři dáte nejméně 30 NZD.  Takže jsme prakticky žaludek moc nezaměstnávali. Jinak bych nic víc namítat nechtěla. Vždyť jsem byla na dovolené a to si člověk užívá.

2) V čem je dle tebe největší rozdíl oproti ČR?

Rozdíl je naprosto ve všem. Pokud bych se více rozepsala, byla by to samá kritika na náš stát a to nechci. Prostě jednoduše řečeno, myslím si, že tamní vláda je vládou demokratickou a opravdu vše, co dělá, dělá pro lidi. Proto tam stále přichází velké množství lidí. Také si svoji zemi hodně hlídá a zabezpečuje, proto i přísná nařízení.

3) Proč by sis (ne)dokázala představit žít na NZ?

Musím říct, že mně zde bylo krásně, bylo teplíčko, sluníčko, krásné moře a oceán, nádherná příroda, žádné starosti, žádné zdravotní problémy, což byl také osobní zázrak. Mají zde vše, co miluji. Počasí příjemné po celý rok. Tak si myslím, že za určitých podmínek určitě ano. Ty podmínky jsou mít tady svoji rodinu, svoje děti a dnes i vnoučátka, které všechny nade vše miluji. Pak bych řekla ANO.

 

Návštěva Nového Zélandu slovy mého taťky:

Na návštěvu Nového Zélandu i po půl roce velmi často myslím. Dokola si promítám navštívené oblasti a opravdu nedokážu říct, že „tady“ to bylo nejlepší. Dole jsem zmínil tři NEJ zážitky, které ve mně vyvolaly největší emoce, ale návštěvy „obyčejných“ parků, přírodních buší, nespočtu vodopádů, dravých řek, přírodních termálních lázní nebo jen teplé termální vody v potoce, velkých i malých gejzírů, obrovského počtu nádherných pláží s úžasnými útesy, čistá jezera a za nimi velehory nebo jen zelené kopce a pastviny, to jsou obrovské zážitky z tamní přírody. Dále vidět ta zvířata, zmíněné kosatky, lachtany a brát delfíny jako normální mořskou rybu, která byla přítomna naší každé plavbě, to jsou obrovské zážitky, které zastíní i takové normální jako pěkné město Auckland a návštěvu Sky Tower – nejvyšší stavby na Jižní polokouli, perfektní klub Onehunga Mangere se svým areálem umístněným pod sopkou s organizací od malých dětí, přes ženy a dospělé týmy a několik starých gard, a to se vše dokáže sejít v klubovně na jednom místě. A když vyhlásí mého syna jako nejlepšího hráče zápasu, který v tom utkání zrovna proměnil penaltu panenkovským způsobem, je otec hrdý. Hrdý jsem byl i na sebe, když jsem naopak já tohoto hráče, mimo jiné držitele historicky nejdelšího kopu na ČAFC Praha, za několik dní porazil ve footgolfu (pozn. redakce: Znáte to, čím větší sedlák, tím větší brambory – a to byl právě tento případ). Nemůžu zapomenout na celodenní výlet na kajaku po Tasmánském moři v překrásném Abel Tasman parku, kde okolo nás plavali lachtani a kde jsme zakotvili na tak krásné pláži, že barvy moře a písku byly až kýčovité. Je toho velmi mnoho, o čem by se dalo psát.

1) Co se ti nejvíce líbilo na NZ?

Na Novém Zélandu bylo takových atraktivních zážitků, že vybrat to NEJ je velmi těžké. Z pohledu mých emocí ale musím uvést tři věci v pořadí, v jakém jsem je zažil:

  1. Kosatky ve volném moři, které plavaly kousek od nás
  2. Večer v domorodé vesnici Maorů
  3. Osmý div světa na Milford Sound

2) V čem je dle tebe největší rozdíl oproti ČR?

Největší rozdíl oproti České republice je poloha Nového Zélandu – obrovský ostrov, kde je možné najít spoustu přírodních scenérií, která jsou právě závislé na ostrovním klimatu. U nás je nádherná krajina, ale právě proto, že moře nemáme, je úplně odlišná. Velký rozdíl vidím také v pohodovém způsobu života místních lidí, kteří si umějí daleko více užívat, to je ale až do poslední otázky.

3) Proč by sis (ne)dokázal představit žít na NZ?

Dokázal bych tam určitě žít, atmosféra se mně líbila právě pro tu pohodu. Hodně jsem byl spokojen při nákupu potravin s jejich kvalitou. Člověk může žít v teple u moře, za chvilku může být v horách a třeba si i zalyžovat, příjemné jsou všude přítomné termální lázně. Hlavně bych ale ocenil pohodu místních lidí a určitě by mně nechyběl český shon a stres.

 

Pokud jste dočetli až sem, tak je to záruka toho, že jste dobří čtenáři nebo já dobrý spisovatel. V nejlepším případě obojí :-).

Koukněte ještě na fotogalerii a mějte se krásně!

LB z NZ

16.10.2016

Obrázky:

img_7287
Nejvíce ikonický obrázek Wellingtonu
img_7290
A nejznámější budova v hlavním městě NZ – tzv. „Včelí úl“
img_7296
„Zpomalte, přechází tučňáci“ :-)
img_5906
Největší jezero na NZ – Taupo
img_5881
Úžasná modř řeky Waikato v místě vodopádů Huka
img_5894
Termální lázně zadarmo – přítékající potůček má teplotu cca. 45 stupňů Celsia

img_7319img_5891img_5884img_5883

 

Úžasný hotel u řeky Waikato

 

 

img_7353
Gejzír Pohutu
img_5913
Jezýrko zvané „Malířova paleta“
img_5933
Řekli byste, že je to přírodní barva?
img_7359
„Přivítání“ v Maorské vesničce
img_7370
Naše večeře uvařená tradičním Maorským způsobem Hangi
img_7365
S místními domorodci po vzájemném tanci Haka
img_7412
Znovu na vrcholu Mount Maunganui u Taurangy
img_7436
Místní pláže zbožňuji…
img_5966
Kiwařská oblast v Te Puke
img_6167
Hot Water Beach za odlivu…
img_6198
Hot Water Beach za přílivu… To samé místo
img_6185
Cathedral Cove

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>