15. článek – Putování po Novém Zélandu – Jižní ostrov

Ahoj přátelé,

po delší odmlce se opět hlásím prostřednictvím svého článku. Tentokrát Vám povyprávím, jak jsme cestovali s mým taťkou po Novém Zélandu, protože to prostě stálo za to. Tím, že jsme letěli na jih Jižního ostrova, kde jsme si půjčili auto a vrátili ho na severu NZ v Aucklandu, jsme projeli takřka celý stát. Konkrétně jsme přiletěli do města Queenstown, odkud jsme odstartovali naší 17denní pouť směrem k Aucklandu. V dnešním článku Vám popíši naše zážitky z Jižního ostrova. Viděli jsme místa, která totiž stojí za zmínku, tak snad budou zajímavé i pro Vás.

Jak už jsem zmínil, první den našeho cestování začal brzkým ranním letem z Aucklandu do hlavního města adrenalinových sportů – Queenstown. Toto úžasné město je situované v jižní části vnitrozemí Jižního ostrova. Na malé, ale krásné letiště jsme dosedli v pohodě a šli si vyzvednout zamluvené půjčené auto. První kroky směřovaly na krásnou lanovku, z které je úchvatný výhled na jezero a okolní špičaté hory. V zimě má Queenstown i čtyři lyžařské areály, které jsou hojně navštěvovány jak Novozélanďany, tak i světovou lyžařskou a snowboardovou špičkou. A proč právě tam? No, kde jinde hledat v červnu a v červenci sníh, tak šup na druhou stranu polokoule, kde zrovna probíhá kalendářně zima. A hlavně sjezdovky jsou tu perfektně připravené a střediska na té nejvyšší úrovni. Hlavně proto na Nový Zéland jezdí trénovat světoví závodníci od Aksel Lund Svindaala počínaje, přes Bode Millera, Lindsey Vonn až k naší nejlepší snowboardcrossařce Evě Samkové. Sezóna tu v průměru trvá od června do října. Za naší návštěvy ale počasí zůstalo ještě teplé, tudíž jsme bohužel lyžařská centra otestovat nemohli. Leda na travních lyžích. I tak jsme se z hlavní vyhlídky kochali okolní úžasnou scenérií a poté se třikrát spustili na bobech po vybetonované dráze. Ony boby jsou docela zábava pro všechny věkové kategorie, tak jsme se docela vyblbli, ale stejně jako v severním městě Rotorua, kde jsou zřízeny též a kde jsem jezdil pro změnu s mamkou, byl vždy vítěz jen jeden, takže žádné velké drama ani překvapení :-). Když jsem tedy dal taťkovi pár lekcí, jak se jezdí na těchto strojích z kopce dolů, šli jsme na zasloužený oběd. Dali jsme si hamburgera, ale ne ledajakého. Tzv. Fergburger je restaurace, která má prý ty nejlepší a největší hamburgery na Novém Zélandu. V sezóně je zde minimální čekací doba okolo hodiny, lidi tam jsou pořád. Všechny suroviny, včetně masa, si vyrábějí, pěstují i pečou sami a i to tak chutná. A nemají jen plněné housky, ale vedle toho i svoji cukrárnu a pekárnu. Všema třemi vchody jsem prošel, vždy něco zakoupil a nikdy nelitoval, velice chutné. Hamburger byl výborný a my šli lépe naladěni na plavbu lodí po jezeře s průzračně čistou vodou. Podle kapitána lodi prý vůbec druhou nejčistší na světě. Plavba byla hezká, ale ještě se chci vrátit proč, že se Queenstown říká hlavní město adrenalinu. Nabídka této zábavy je tu největší, co jsem kdy viděl. Schválně jsem dal pod článek jeden z mnoha poutačů před firmami na zážitky. A to tam není všechno. Například na jezeře je další sloupec nabízených atrakcí. Poprvé jsem tu viděl plavat žraloka, avšak umělého. Jde o atrakci, kam se vejde jen řidič a jeden zákazník. Jde vlastně o takovou formulku na vodě, která nemusí jezdit jen po hladině, ale může zajet i pod vodu a následně vyskočit snad výše než opravdový žralok. Určitě to je jedna z atrakcí, u které se kolemjdoucí zastaví a udivují se, co nového je zase na trhu zábavy. V ostatní nabídce naleznete snad vše, co si představujete, jako např. skok z letadla, bungy jump (134 metrů vysoký Nevis Highwire Bungy je nejvyšší na jižní polokouli), jízda v kaňonech, jízda na horských kolech, na koni, na vodních lyžích, na segwayi, rychločlunu, motokárách, či můžete vrtulníkem vyletět na vrcholy hor. Opravdu v Queenstown si každý najde to své a nezapomeňme, že jde o krásné město, v němž se v létě koupe a v zimě lyžuje.

Další den jsme se vydali autem k 300 km vzdálenému Milford Sound, kde byla v plánu plavba ve fjordu. Ještě ale podotknu, že ne všechny zážitky jdou popsat slovy, a to je právě případ tohoto místa, hojně nazývaného jako Osmý div světa. Ale trochu to zkusím. Zaprvé, kdo neví, co je fjord, tak to není nic jiného než pozůstatek po ledovcové činnosti v dobách ledových. Je to vlastně dlouhý a úzký mořský záliv, který vzniká v hornatých oblastech v blízkosti moří a oceánů prohloubením říčních údolí vlivem tlaků postupujících ledovců. Nejznámější fjordy jsou v Norsku, Kanadě, Irsku a právě na Jižním ostrově Nového Zélandu. Tolik jen na vysvětlenou. Už cestou na Milford Sound nám docela slušně pršelo, že jsme měli mírné obavy z předplacené plavby, ale když už jsme se blížili onomu místu a já viděl, jak naší cestu lemují vodopády ztékající po obřích strmých skaliskách, říkal jsem si, že dnes mi zážitek ani déšť nevezme. Podívaná byla opravdu strhující a nevím, jestli jsem viděl jinou přírodní scenérii, která by mi tak otevřela pusu. Když přeskočím, tak jsme se z výkladu kapitána lodi i nějakých recenzí dozvěděli, že déšť tady není úplně na škodu, ba naopak. Za deště všudypřítomné vodopády jsou daleko větší, hezčí a celkově je dojem ještě více ohromující. Plavba, kterou musí navštívit snad každý, kdo se ocitl na Jižním ostrově NZ, trvala necelé dvě hodiny a já zavřel pusu asi tak na deset minut, když jsem si foukal čaj. Představte si, že plujete na lodi a kolem vás jsou skály, hory, stěny dosahující až kilometru a půl do výšky. Z toho vodopády padající až z 1300 metrů (no to se těžko představuje, chápu). A hlavně jich tam jsou stovky! A to opravdu nepřeháním. Myslím, že jsem jich za těch 120 minut viděl v součtu více než za celý můj život. Celkový počet za deště by mě opravdu zajímal, netroufnu si tipovat, ale i tak si myslím, že to není nikdo schopen spočítat, jelikož velké procento jich ani nedopadne do vody. Jednoduše je vítr za letu rozpráší a pomalu z nich tvoří nový mrak. Ostatně samotné podnebí je zde velice zajímavé a atypické. Prší zde cca 200 dnů v roce a mraky se tu vlastně vytvoří a po chvilce se vyprší a celý systém se opakuje. Fyzikálně řečeno teplejší voda z moře či z oněch padajících vodopádů stoupá, nadmořskou výškou se ochlazuje, až nad horami zkondenzuje a z těžkého skupenství se vysráží kapičky, které padají dolu, a celý systém se opakuje. Je to začarovaný kruh, který má za důvod, že zde spadne 6,4 metrů vody ročně. O Milford Sound by se toho dalo napsat hodně, ale myslím, že je to platné jak beznohýmu pedikura, protože stejně Vám nikdy neosvětlím onu nádhernou podívanou na vlastní oči.

Třetí den jsme vyrazili z azurového Queenstown nejprve do městečka Wanaka ke stejnojmenému krásnému jezeru a poté do Stuart Puzzling Wordu. Jak už z názvu napovídá, jedná se o svět puzzlí, hlavolamů, bludišť a optických klamů. Nejprve jsme šli do velkého bludiště, kde jsme si dali s taťkou soutěž, kdo se rychleji dostane a vyfotí v každém ze čtyř rohů. A kdo vyhrál tentokrát? No samotné rohy jsem našel docela rychle, ale ještě se dostat zpět na start bylo pro mě skoro neřešitelné. Nedokážu najít příčiny, ale přišlo mi, že mi někdo přestavil trať a přidal další prkna a vytvořil slepé uličky. Taťka mezitím cestu našel a vysmíval se mi s dotazem, zda nechci zavolat vrtulník na vytažení. Musím se přiznat, že po čtvrt hodince marného hledání jsem použil únikový východ, abychom ten den ještě něco stihli. A to jsem myslel, že jsem na tom s orientací v prostoru dobře. Ještě nás čekala druhá strana, kde bylo mnoho optických klamů, kuriozit či 3D obrazců. Pár věcí jsem viděl poprvé v životě a byly velice zajímavé i poučné. Po tomto zábavném intermezzu jsme vyrazili směr jezero Hawea až k jezeru Pukaki. Tam nás v prvé řadě nás uchvátila neskutečně modrá barva jezera, zadruhé výhled na nejvyšší horu Nového Zélandu – Mount Cook. Ční až do výšky 3724 m a jeho vrcholky jsou celoročně zasněžené. Pohled na tuto horu skrz blankytné jezero je nepopsatelný, takže jsme se chvíli kochali, když sotva zapadalo sluníčko. Pohled krásný, ale do cílové lokace to bylo ještě hodinku cesty. Cesta do vesničky Tekapo utekla jako peníze na ruletě a my spojili před spaním příjemné se zajímavým. To příjemné byly termální lázně, kam jsme se na dvě hodinky naložili a sledovali to zajímavé. Tím myšleno zdejší noční obloha. Tekapo je známé tím, že je zde nejjasnější hvězdná obloha na Novém Zélandu. My chytli oblohu bez mraků a pohled na noční oblohu byl znovu krásný. Mléčná dráha bez světelného znečištění byla znovu něco nepopsatelného. Bez světelného znečištění myslím tím, že městečko Tekapo je pyšné, když v něm může být tma. Zatímco všechny jiná obydlí vítají noc osvícením ulic a turistických atrakcí, Tekapo dělá pravý opak. Používá nízkoenergetické sodíkové lampy, které jsou odstíněny shora, a i světla v domácnosti musejí směřovat pouze dolů. Důvod je jasný – obyvatelé tohoto městečka si chtějí hvězdnou oblohu užít v celé kráse. A za druhé mají neobvyklý cíl, a to se stát první rezervací hvězdné záře pod záštitou UNESCO. Doufám, že se jim to jednou povede, ale i kdyby ne, pořád místní obyvatelé nemusejí mít televizi, tu nejlepší podívanou jim dopřála sama příroda hned nad jejich hlavami. V této vesničce se pochopitelně nachází i hvězdárna, kterou jsme ale nenavštívili. Dali jsme přednost výhledu z termálních bazénů vyhřátých až na 39 stupňů Celsia. Také to tedy nebyl špatný pohled. Už scházela jen Plzínka do ruky a plavčíci by měli co dělat dostat mě před zavíračkou ven z bazénů.

Po noci strávené v kufru a na zadních sedačkách našeho auta nás ráno vítalo krásné počasí. Konečně jsme viděli i jedno z nejznámějších zélandských jezer – Lake Tekapo. To se rozkládá na ploše 83 km2 v samém srdci Jižního ostrova. Určitě se jedná o jedno z nejfotogeničtějších míst, na které v zemi narazíte, protože kombinace úžasně modré vody, zrcadlově klidné hladiny, ve které se odráží vrcholky hor lemujících pobřeží i pestrých lupin na březích, které kvetou ve všech odstínech růžové a fialové, je prostě dechberoucí. Krásnou barvu vody způsobuje tzv. ledovcová mouka, což jsou jemné částečky hornin, vzniklé třením materiálů nesených ledovcem o podloží, které proudí ledovcovou řekou Godley River, která pramení vysoko v horách Jižních Alp. Po snídani a procházce u jezera nás čekal ale program další. V plánu byl přejezd z Tekapo do největšího místa na Jižním ostrově a po Aucklandu druhém na NZ. Ano, směřovali jsme do Christchurch, kde sídlí 360 000 obyvatel. Někteří z Vás možná vzpomenou, že zde bylo mnoho zemětřesení, to největší ale v roce 2011. Stupnice Richterovy škály se vyšplhala až na 6,3 stupně. Co si budu hlavně z Christchurch pamatovat je, že se všude pořád ještě opravuje, staví či uklízí po oné přírodní katastrofě. Škody napáchal živel velké a hodně poničil i největší pýchu města, známou katedrálu v centru města. Celá věžička spadla, druhá polovina se poničila, ale zůstala stát. I tak je budova ohraničena bezpečnostním zábradlím a přiblížit se k ní, je přísně zakázané. Museli jsme si vystačit jen s pár fotkama z dálky včetně nepohledného zábradlí. Po procházce (velice malým) centrem jsme se jeli projet ke čtvrtím u oceánů, kde jsou krásné baráčky a hezké pláže, ale pro mě se to Aucklandu ani trochu nepřiblížilo. Celkově mi přijde město takové smutné, nedotažené a málo něčím obdivuhodné. Několikrát můžete spatřit historickou budovu, vedle níž roste nová moderní budova postavěná po zmíněném zemětřesení. Každý na to má svůj názor, ten můj je tak někde uprostřed. Byly místa, kde se mi to docela líbilo, ale i do očí bilo. Co tady na NZ mám rád a v Christchurch se mi líbilo, byl obrovský park s nespočtem možností a v jeho prostředku botanická zahrada lemovaná řekou, to zase jo. Zbytek mi přišel hodně nemastný, a jak jsem psal, nejvíce si z Christchurch budu pamatovat, že se vše staví či opravuje a ještě město bude určitě nějaký ten čas potřebovat, aby se dostalo do normálu před zemětřesením.

Noc v hotelu jsme přežili v pohodě, zemětřesení nepřišlo, ale i tak byli hasiči v pozoru, protože na kraji města hořel les, takže příslušníci hasících složek měli dlouhou službu. Ráno jsme se vydali směr Kaikoura. A co tam? Kaikoura je maličká vesnička, ale známá po celém NZ. Zdejší mořský život je tu totiž nesmírně bohatý. V místních vodách můžete zahlédnout velryby, delfíny, albatrosy či lachtany. Samotné lachtany jsme viděli mnohem dříve. Zrovna jsme v autě mluvili, že po plavbě pojedeme ještě 20 km na sever, kde je místo Ohau point, kde sídlí kolonie lachtanů. Zrovna jsem to dořekl a taťka zahlásil: „Támhle na tom kameni je taky lachtan!“ Moc jsem nevěřil, jelikož jsme byli ještě dobrých 15 km od Kaikoury a tudíž 35 km od onoho bodu. Ale přeci jenom jsme zastavili a na následující pohled dlouho nezapomenu. Lachtan tam nebyl jeden, ale tak stovka! Oni svoji kůží splývají s barvou skal a kamenů a jsou docela dobře maskováni. Když se ale zastavíte a podíváte pozorně, hned jich zaostříte více. K lachtanům jsem se přibližoval tak na metr a půl, až pak na mě jeden trochu vyjel. Mé první tři kroky byly srovnatelné s těmi Boltovými. Ale spíš mi chtěl dát najevo, že zas tak blízko tedy ne. Oni nejsou nijak nebezpeční, jen se nesmíte postavit mezi ně a břeh vody, to se totiž pak necítí bezpečně a mohou i zaútočit. Voda je prostě jejich bezpečné teritorium a nemají rádi, když jim někdo stojí v cestě. Tak to jen taková poučka, kdybyste někdy náhodou ve volné přírodě potkali lachtany. Ostatně to jsou velice přátelští tvorové a krásní. Na Novém Zélandu se vyskytuje 7 druhů, avšak hojněji jen 3. Nejvíce kolonie lachtanů Forsterových, které jsme viděli a jejichž váha se blížila k 300 kg a délka až k 2 metrům. I při takových neatletických proporcích dokážou dosáhnout v běhu rychlosti až k 40 km/h a i když tuto rychlost vzhledem ke své fyziologii neudrží dlouho, chytit by vás mohli. A ono dostat se pod jeho velké čelisti by asi nebylo zážitkem hodným chtějícího poznání. Ale nebojte, že by vás chtěli hned sníst. Jsou spíše velice plaší i líní a jejich oblíbená aktivita je spánek na vyhřátém kameni či civění na oblohu a chytání slunečních paprsků. Po našem tedy prvním seznámení s lachtany jsme v míru pokračovali podél cesty do naší cílové lokace. Z pohledu z okna ven jsme zjistili, že ono místo s těmito tvory nebylo jediné. Ti byli rozeseti skoro po celém skalnatém pobřeží až do Kaikoury. A za ní určitě taky. Plavba v Kaikouře byla znovu nezapomenutelná. Ještě tedy upřesním, proč že zrovna zde je asi nejbohatší mořský svět na NZ. Nedaleko od břehu této vesničky se rozprostírají 600 metrů hluboké zaplavené kaňony, jejichž hloubka vyhovuje jak velrybám, tak tvorům které jinde stěží najdete. Ostatně jde o oceán a tam je ten mořský svět bezesporu nejbohatší. Zákazník si může vybrat z plavby na delfíny, velryby či albatrosy. My si vybrali ty zvířata nejpřátelštější, delfíny. Za větší příplatek jste vyfasovali i neoprén a veškeré potřeby na šnorchlování a doufali, že nám bude dovoleno si s těmito tvory zaplavat. Ono né vždycky to jde, záleží, jestli mají u sebe mládě, jaké jsou vlny atd. Navíc je to příroda, a když delfíni nechtějí, tak než se stačíte pod vodou rozkoukat, jsou fuč. Lehce se tak stane, že jediné, co vidíte pod vodou, je maximálně váš kolega s vykuleným pohledem. No jo no, i delfíni jsou náladoví. A jen tak jim neporučíš – „Já si zaplatil nemalé peníze, tak tady se mnou plav!“ Tak to opravdu nefunguje. Všechny plavby, na kterých jsem byl, se dušovaly tím, že delfíny nekrmí, nemají žádné sonary, prostě se spoléhají jen na zkušenosti a zrak. Tam, kde je kapitán zahlédne, tam se jede. My zakoupili čistě vyhlídkovou plavbu, plavání bylo hodně drahé. O to více náš překvapilo, že zhruba třicítka lidí ze čtyřiceti vyfasovala věci na šnorchlování. Před samotnou plavbou nám bylo několikrát zmíněno, že na otevřeném oceánu jsou docela velké vlny, že pokud někdo trpí mořskou nemocí, ať vůbec neleze na loď a dostane hned zpátky peníze :-D. My s taťkou říkali, že máme zkušenosti z Konopáče a Lipna, když byly vlny, takže nás nemůže nic rozházet :-). Po vyplutí jsme trochu změnili názor, ale naštěstí naše vnitřnosti byly k nám mírumilovné. Určitě hůře dopadly dvě holky, které po pěti minutách plavby požádaly o kýbl, a na následující tři hodiny to bylo asi jediné, co viděly. Docela to naštve, když člověk dá takové peníze za potápění s delfíny a nakonec se potápí jen ve vlastních myšlenkách, proč že na tu loď lezl. Po 40 minutách jízdy jsme konečně zahlédli delfíny a po lehkém seznámení poslala posádka ty neoprenované do vody vidět na vlastní oči něco úžasného. My vše sledovali z vyhlídkové plošiny, což bylo taky krásné. Vidět třeba 8 delfínů vedle sebe a ještě když sem tam vyskočí, byla nádhera. Když plavci dostali asi třetí možnost zavítat do světa mořských živočichů, začal jsem jim závidět. Možná jsem toho viděl více z lodi, ale zase plavat a skoro se dotýkat těchto tvorů musí být zážitek. Tak třeba příště. Našetřím a zaplatím si plavání s nimi či plavbu na velryby. Musí to být také zážitek, když vidíte z lodi, jak vedle vás plave i přes 15 metrů dlouhý mořský tvor. My sice už viděli velryby ještě před letem na jih, když jsme výletili z Aucklandu do vesničky Paihia na severu NZ na plavbu kolem ostrůvků a viděli jsme mimo delfínů i právě velryby, které měli od 6 do 9 metrů. Jednalo se o kosatky a byl to také velký zážitek. Větší zvíře jsem v životě na vlastní oči neviděl. Trochu respekt, ale i tak pastva pro oči. Zpět ale do Kaikoury. Plavba dopadla výborně (což zmiňované dvě holky určitě říct nemohly), počasí bylo krásné, viděli jsme plavat i kamarády lachtany a létat největší ptáky na světě – albatrosy. Při zpáteční cestě s námi pořád delfíni plavali a loučili se se skoky před lodí. Jsou to úžasní tvorové. Krásný den jsme zakončili v krásných termálních lázních v Hanmer Springs. Ty nabízely asi deset bazénků s horkou termální vodou pohybující se od 37 do 42 stupňů Celsia.  V chladné noci to bylo krásné ukončení dne, na který pořád vzpomínám.

Další den nás čekal přejezd od oceánu k moři. Konkrétně do městečka Greymouth na východním břehu Nového Zélandu. Cesta středem ostrova ukazovala všechny možné scenérie. Od hor, náhorních plošin, po nekonečné rovinky, či od jezer, řek až k cílenému Tasmánskému moři. Na každém místě nás sledovaly všudypřítomné ovce, na které bychom se v případě pomoci museli asi obrátit. Frekvence dopravy na zdejších silničkách byla tak jedno auto za den. A onen den jsme to zrovna byli my, kdo zapadlým krajem projel. Místy bylo opravdu živo jak v mrtvém moři. Naštěstí cestu jsme zvládli na jedničku a jako první nás vítalo přímořské městečko Hokitika, které je známé pro svůj historický výskyt zeleného nefritu a zlata. Samotný nefrit byl (a stále je) velice cenný. Kdo nezná, tak se jedná o tvrdý, neprůhledný smaragdově zelený nerost. Dlouho před kolonizací Nového Zélandu Evropany vysílaly tamější kmeny Maorů výpravy s cílem najít tento drahý kámen. Poté jej vyměňovaly za jídlo a další předměty. Nefrit byl nejtvrdším materiálem, jaký Maorové znali a sloužil jim k výrobě nástrojů, zbraní a v neposlední řadě i osobních ozdob. Tento kamen má pro ně i nesmírnou duchovní moc. To jsem ale trochu odbočil. Hokitika je asi nejhezčím městem na západním pobřeží NZ a můžou za to určitě naleziště zlata. Ještě v roce 1864 byla totiž chudinskou čtvrtí, avšak o dva roky později díky vzkvétajícímu centru obchodu se zlatem se její přístav začal plnit loděmi s australskými zlatokopy. Tož něco málo z historie. Teď už toto připomínají jen všudypřítomné prodejny s výrobky z nefritu či v okolí staré zlatokopecké vesničky. My se z tohoto města vydali ještě k řece Hokitika Gorge, která je hojně navštěvována pro svoji úžasnou modro-zelenou barvu. Poté nás čekala už jen destinace cílová – Greymouth. Toto město je největším na Západním pobřeží NZ, v historii také těžilo ze zlaté horečky, poté další přežití zaručila oblasti těžba uhlí. Samotné město bylo ale zajímavé asi jen jednou věcí a to tzv. „velkou greymouthskou zdí“, což je vlastně velká protipovodňová bariéra, která byla vybudována po častých povodních, za které může ústí řeky Grey River, která protéká městem a slouží i jako přístav.

Na další den připadl výjezd z Greymouth podél pobřeží směrem na sever s konečnou zastávkou v jednom z nejhezčích národních parků Nového Zélandu nazývaném po známém holandském mořeplavci Abelu Tasmanovi. Hezky ale popořadě, protože den toho nabídl mnohem více než cestu autem. Už po výjezdu jsme jeli po dechberoucí cestě lemující kraj Tasmánského moře. Všude krásný výhled na přírodní modř, jednou z neposkrvněné pláže, poté ze skalního převisu, to opravdu řidič neví, kam dříve koukat. Po právu je tato 25 kilometrová cesta zařazená do TOP 10 nejhezčích pobřežních cest na světě. Asi 45 km uteklo jako voda a my dorazili do naší první zastávky v denním itineráři. Tzv. palačinkové skály – Pancake Rocks. Asi vám to nic neříká, mě ale také dlouho ne, dokud jsem se o tom nedočetl v plánování velkého novozélandského objevování. Teď už ale na to jen tak nezapomenu. A o co že jde? Pro lepší vysvětlení se podíváme trochu do historie, protože Pancake Rocks jsou vlastně výsledkem působení klimatických jevů v posledních 100 tis. letech. Během té doby síly působící na zemské desky vyzdvihly půdu zakrývající skály pod ní, které tím přišly o svoji ochranu. Zvláštní skalní útvary se zformovaly ale už před 25 mil. let z vápence na dně moře. Ten vznikl stlačováním fragmentů mořských organismů ohromnou silou, kterou vyvinulo obrovské množství písku a bláta. Před 5 mil. let došlo k masivnímu zvednutí země, během něhož skály popraskaly a nabyly svých dnešních „palačinkových“ tvarů. Pro nejhezčí pohled je zapotřebí přijet při silném přílivu, protože voda bije do dutin pod skalami a tryská ven z velkých skalních děr jako impozantní gejzír. Za slunečného počasí třeba až v 35 metrovém gejzíru uvidíte několikavteřinovou duhu a zážitek je na světě. Nám vyšlo vše opět úžasně, jak slunečné počasí, tak i dopolední velký příliv, který se nám časově dokonale hodil. Takže na zajímavé skály, ale hlavně na vývěry a gejzíry pořád s úžasem vzpomínáme. Další zastávkou bylo město Nelson. Toto město proslulo jako životem pulzující centrum umění, řemesel a slavností s nádherným podnebím a butikovými hotely. My v něm za odpoledne stihli navštívit vyhlášenou pláž Tahuananui, vedle které se tyčí pomník Abela Tasmana, půvabný a pečlivě udržovaný Anzac Park s pěknými květinovými záhony, dále historicky významné Královské zahrady, anglikánskou Christ Church katedrálu, kopec Botanical Hill, pod kterým se v roce 1870 odehrál první novozélandský zápas v ragby a na něhož vrcholu se nachází Střed Nového Zélandu. Odtud je krásná podívaná na město, přístav i údolí a řeku Maitai. V dáli se rozprostíral i cíl dalšího dne – Abel Tasman Park.

Tento park je známý pro svoji čistou vodu, osamocené pláže se zlatavým pískem či přírodními krásami, které ještě nejsou člověkem „poškozeny“. V tomto parku toho nejvíce uvidíte z kajaku. Ano, protože pěšky objevíte jen kousek rozlehlé přírody, pro auta tu nejsou žádné cesty a ani na kolo to tu není. Proto je na trhu spousta firem, které nabízejí túry na kajacích. Jelikož předpověď slibovala azuro a krásných 22 stupňů, neváhali jsme taky jeden kajak zarezervovat. Start se časoval na devátou hodinu ranní, kdy jsme po krátkém proškolení vyrazili na naše první mořské kilometry na dvojkajaku. Hladina byla krásně klidná, já měl dobrého háčka (taťku), takže ujeté metry docela svižně naskakovaly. Po 40 minutách jsme dojeli k osamocenému ostrůvku, z kterého vycházely krásné zvuky (nejen) ptačí kolonie. Právě ptáci tu prý mají oblíbené prostory a žije jich tu několik desítek druhů. K tomu na kamenných březích se poflakovali lachtani, odpočívali albatrosy a další zástupci zvířecí říše. Po další půlhodince jsme dojeli k břehům poloostrova obdivovat skalní útvary, před nimiž leželi další lachtani, a jeden z nich nás podplouval. Krásný pohled, jen pořád trochu respekt k těmto velkým zvířatům, i přesto že už jsme jejich pár bratranců přes koleno v Kaikouře potkali. Polovinu celodenního výletu vyplnil oběd na opuštěné pláži s krystalicky čistou vodou a zlatavým pískem, výšlap na jednu hezkou vyhlídku a trochu odpočinku v našem base kempu na dece. Poté jsme v plné síle mířili podél břehů zpět k našemu naloďovacímu místu, které se ale vlivem odlivu posunulo zhruba o dvě stě metrů dále! Na nějakých místech je na NZ odliv velice znatelný a při pozvolném klesání dna to udělá docela slušnou vzdálenost. Zde na to byli připraveni tak, že pro nás přijel traktor s vlekem, kam jsme hodili kajaky a jeli zpět ke kanceláři, kde tento skvělý den začal. Celkem pět dvojkajaků (včetně nás) tvořilo super partu, všichni se bavili se všemi a byla cítit kamarádská atmosféra po celý den. Tak jak to tady na Zélandu je prostě běžné. Večer jsme ještě přejeli do městečka Blenheim, který je asi 30 minut jízdy od Pictonu, z kterého jsme druhý den měli zaplacený trajekt do hlavního města – Wellingtonu.

V Blenheimu, největším městě ve světoznámé vinařské oblasti Marlborough, není skoro nic zajímavého. Snad jen to, že cesta do třicet kilometrů vzdáleného Pictonu je lemována jednou vinicí za druhou. Místní vinaři využívají jednu z nejslunnějších oblastí NZ. Picton má evropské kořeny a docela i bohatou historii kvůli svému přístavu. Ten je totiž terminálem trajektů křižujících Cookův průliv a tudíž hlavní spojka mezi Jižním a Severním ostrovem. O zřízení meziostrovní linky se poprvé diskutovalo už v roce 1899 a zanedlouho byla poprvé využita. Automobilový trajekt jezdí od roku 1962. My samozřejmě využili i ten s přepravou vozidel a celkově zaplatili docela vysokých 227 NZD (cca 3800 Kč). Na druhou stranu za dva dospělé a hlavně auto, to není za bezmála čtyřhodinovou plavbu nějak moc. A že se je z moderní lodi na co dívat. Tím, že je Picton vklíněný mezi moře a kopce v jednom dlouhém zálivu, trvá přes hodinu, než se dostanete ven z dohledu pevniny na širé moře. Plavba byla pohodlná, čas nám zkrátilo internetové připojení, restaurace, kavárna, malé kinosály, odpočívací místnosti, avšak my nejvíce času trávili na vyhlídkovém deku na vrcholu lodi, protože po většinu času bylo něco k vidění. Když už zmizely ostrůvky se skalami, mohli jsme vidět, jak se mísí různě barevné vody oceánu a moře, poté proplula i skupina delfínů a už bylo na obzoru hlavní město Nového Zélandu – Wellington. Na něm nám začala další krásná kapitola cestování, o které ale zase příště.

Doufám, že Vás článek bavil, něčím třeba i obohatil a zůstanete mi věrní, protože ještě Vám dlužím jeden, a to jak jsme cestovali po Severním ostrově, na kterém toho bylo též hodně k vyprávění. O tom ale až příště, kde se i dozvíte, zda se na Nový Zéland vrátím nebo ne a proč to tak bude.

P.S. Pro uživatele Facebooku – koukněte na aktualizované album Nový Zéland, kde je mnoho fotek týkající se nejen tohoto článku.

Děkuji za přízeň!

                                                                                  LB z CZ ohledně NZ :-)

27.06.2016

 Obrázky:

IMG_7011
Queenstown
IMG_7079
U jezera v Queenstown
IMG_7088
Velice široká nabídka adrenalinových sportů…
IMG_0996
Zaplatit si můžete i jízdu ve žralokovi
IMG_7056
Milford Sound
DSC07008
Tisíce vodopádů v Milford Sound
DSC07279
Lachtani před Kaikourou
DSC07373
Pancake Rocks…
IMG_7220
Vývěr v Pancake Rocks
IMG_7246
Střed Nového Zélandu
kayaks 6
Jízda na kajaku v Abel Tasman Parku
IMG_7261
Sandy Bay v Abel Tasman Park

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>