Ahoj přátelé,
poprvé se prostřednictvím článku hlásím, pro nás doufám, v úspěšném roce 2016. Po delší době zapříčiněné velkou vytížeností (stále pracuji každý den jako trenér dětí na plný úvazek, pátky a soboty pořád makám v centru města v krásném baru, k tomu odpolední tréninky a víkendové zápasy jako hráč klubu Onehunga Mangere a ještě jsem začal hrát v pondělí malou kopanou) Vám tedy konečně opět nabízím k přečtení zajímavosti z této krásné země. Doufám, že pro Vás bude opět něco interesantní, inspirativní či obohacující. Dnešních témat bude více, povím něco o mé druhé cestě na Nový Zéland, o krásném ostrově Waiheke, který je situovaný 40 min plavby z centra Aucklandu, dále o průzkumné plavbě mezi ostrovy, při nichž by měli být vidět i delfíni z městečka Paihia (3 hod autem z Aucklandu na sever) a hlavně o luxusní dovolené na největším z Cookových ostrovů – Rarotonga. Takže je toho k vyprávění opět spousty. Vzhůru do toho.
Logicky začnu letem Praha – Auckland podruhé. Na úvod nutno podotknout, že po dlouhém přemýšlení se mnou vyrazila i má mamka, okusit na měsíc krásy nejen Nového Zélandu. Každému, kdo by se jednou odhodlal vyrazit na tento ostrovní stát, doporučuji strávit tu minimálně ten měsíc. Opravdu to skoro nemá cenu jet sem jen na týden, 14 dní. Zpětně musím říct, že měsíc s mamkou utekl opravdu hodně rychle a i těch 31 dní bylo skoro málo. I když jak se to vezme :-). Zpět k cestě letadlem. Tentokrát jsem si připlatil za kvalitu a letěl společností Emirates, která je jednou z nejlepších na současném trhu. Z Prahy jsme letěli do Dubaje, poté do australského Brisbane a šup do Aucklandu. Jelikož prostřední let byl v době koupě mamky letenky už plně obsazený, v Dubaji jsme se rozdělili a (naštěstí se) potkali v Brisbane, odkud jsme zase letěli spolu do naší cílové lokace. První let z Prahy do Dubaje byl úplně plný (stejně jako ostatní dva lety), my si užívali super servis a buď poslouchali písničky, nebo hráli hry na zabudovaném počítači (který má před sebou každý cestující) proti sobě (pozn. Hry byly různé, ale vítěz vždy stejný :-) ), či jen klábosili, co nás všechno čeká. Šest hodin do jednoho z nejbohatších států světa utekl rychle a my se rozdělili. Tím, že jsme přiletěli okolo půl druhé ráno a já měl svůj let až v půl jedenácté dopoledne, jsem měl zdarma nárok na hotel od Emirates. I když mi vyřízení a najití onoho kiosku, kde jsem si musel vyzvednout voucher, trvalo víc než hodinu, nakonec jsem vše našel. Ale dalo to zabrat, pořád jsem se ptal kudy mám jít, vždy mě někam nasměrovali, kde jsem se zase musel tázat znova atd. (zpětně musím uznat, že jsem si trochu zavařil tím, že jsem šel po výstupu s mamkou na přestupy, abych ji doprovodil, až co nejdále to šlo, než rovnou vyšel na výstup opačnou stranou). Když už jsem jeden hotel na letišti našel, tak jsem jim řekl, že tam mám rezervaci, ale po chvilce hledání mi paní řekla, bohužel nic tu na vaše jméno nevidím. Tak jsem se otočil a na stěně byl zlatavý nápis názvu hotelu a pod ním 5 hvězd, tak mi došlo, že asi nejsem na tom správném hotelu, kde mi noc a snídani platí Emirates jakožto cestujícímu Economy class. Když už mi nohy vypovídaly službu z nekonečné rychlochůze po obrovských plochách, našel jsem vítězoslavně onen stánek, kde jsem dostal poukaz na hotel. Ihned jsem nasedl do přistavěného minibusu, který pendloval mezi oním hotelem a letištěm, vyzvedl na recepci klíče a šel se na cca 4 hoďky uložit k spánku. Hotel byl obrovský, nacházel se asi 5 km od letiště. I můj pokoj byl super. Dvě velké postele, televize, velká koupelna se sprchou, klimatizace, prostě vše. I když na 4 hodiny bych si vystačil se skromnějšími podmínkami, bylo to milé a pár hodin spánku s nataženýma nohama přišlo naprosto vhod. Stejně jako velká interkontinentální snídaně udělala mému břichu příjemnou náladu. V půl deváté ráno už jsem zase nasedl do busu směr letiště, prošel všemi (přísnými) kontrolami a vzhůru na 14 hodinový let do Brisbane.
Ještě se ale zastavím u dubajského letiště. Jedná se o nejfrekventovanější letiště na světě, co se týče počtu odletů a příletů a třetí v počtu přepravovaných osob. Je to asi největší přehlídka luxusu, co jsem na letištích viděl. Opravdu každý koutek vám dává najevo, že jste v Dubaji, kde se meze prostě nekladou. Mezi třemi terminály jezdí vlak, což také dokazuje obrovskou plochu, na které je tento mega objekt rozprostřen. Abyste si to dokázali více představit, sdělím vám pár čísel, co jsem dohledal: Rozloha letiště je neskutečných 2900 hektarů (29 km²)! Například celá Příbram má 33 km², což už není o moc velký rozdíl. Ročně se tu přepraví 90 miliónů pasažérů. Nejnovější terminál 3 je současně největším terminálem na světě a svou podlahovou plochou v přízemí je druhou největší budovou na Zemi. Na závěr dodám už jen to, že při sčítání v lednu 2016 se spočetlo, že je zde více než 7700 letů TÝDNĚ (1100 denně, 45 každou hodinu) provozovaných 140 leteckými společnostmi do více než 270 destinací v rámci všech šesti obydlených světadílů. Teď už si doufám dokážete lépe představit, jaká že je to velikost. Nic víc už není třeba dodávat.
14 hodin letu do Brisbane se mi vleklo jak opakovaný záznam hlemýždího závodu na jednu míli, protože v disciplíně spaní v letadle díru do světa určitě neudělám. Nakonec jsem to ale nějak vydržel a s radostí právě vylosovaného milionáře spatřil z okénka zem, na kterou jsme se chystali přistát. Z letadla jsem vylezl zmuchlaný jak papír od sekaný, ale mírně rozrušený, zda tu znovu po krátkém odloučení najdu svoji mamku, která tu měla přistát zhruba hodinu přede mnou. Nakonec se naštěstí naše světy zase střetly a mohli jsme jít pomalu k poslední nástupní bráně naší cesty do Aucklandu. Zhruba 2300 km dělící Brisbane a Auckland už docela uteklo, na letišti proběhlo vše v pořádku a my si mohli odfajfkovat první (a vlastně nejdůležitější) bod v našem měsíčním plánu.
A i proto vám můžu v následujícím odstavci sdělit něco o krásném ostrově Waiheke. Ten je ležící na dohled od centra Aucklandu, i když plavba na něj trvá cca 40 minut. Waiheke je proslulý hlavně svými světoznámými vinicemi, krásnými plážemi i spoustou sluníčka. Jeho rozloha je 92 km² a má bezmála 8 tisíc obyvatel. Slyšel jsem, že v letních měsících se na tomto ostrově pohybuje až trojnásobek lidí. Nedivím se, přes den se můžete slunit na krásných plážích s bílým pískem, odpoledne dáchnout v různých vinařstvích na vrcholku kopců a vychutnávat vínečko v jedné z nejlepších oblastí na šlechtění vína. K tomu hledět do dáli, která skýtá mnoho dalších ostrovů okolo, krásnou modř a zeleň a při dobré viditelnosti můžete spatřit i centrum Aucklandu včele s dominantou Sky Tower. Nám vyšlo počasí parádně a tak jsme podnikli onen zmiňovaný program. Přes den navštívili nejznámější pláže na ostrově s krásným bílým pískem, v odpoledních hodinách usedli do jednoho vinařství a kochali se průzračnou azurovou oblohou se stále se blížícím západem slunce. Vybrali jsme vinařství Mudbrick o němž jsem četl, že patří do Top 10 vinařství na světě, které musí každý správný vinař navštívit. Sice nejsem velký příznivec tohoto nápoje, ale toto místo si už můžu odškrtnout, tak už jen těch zbývajících devět.
V dalším odstavci Vám povyprávím něco o ráji na zemi. Ano, tak jsem vnímal ostrov Rarotonga. Jedná se o hlavní ostrov Cookových ostrovů. Tato skupinka patnácti malých ostrovů v jižním Pacifiku vystupuje nad moře a pokrývá zhruba dvě stě čtyřicet kilometrů čtverečních pevniny. Pokud se však bavíme o ploše, na níž se rozprostírají, zjistíme, že tyto malebné ostrůvky jsou rozmístěny na neskutečných dvou milionech km² jižního Pacifiku. Cookovy ostrovy nesou jméno po svém objeviteli, britském mořeplavci, kapitánovi Jamesi Cookovi, který poprvé spatřil místo zvané Manuae na Hervey Island v roce 1773. První obyvatelé osídlili ostrovy však již mnohem dříve, někdy kolem roku 800 našeho letopočtu, v rámci velké polynéské migrace. Ostrovy byly v roce 1888 prohlášeny britským protektorátem a o tři roky později přešly pod kontrolu Nového Zélandu. Samostatnost toto území získalo až mnohem později, teprve v roce 1965. Dobré vztahy s Novozélanďany si však obyvatelstvo Cookových ostrovů udrželo dodnes.
Největší (67km²) a nejhustěji osídlený ostrov ze všech Cookových ostrovů leží přesně 2967 km od Aucklandu, nebo také 10 967 km od Pekingu či 17 087 km od Tochovic :-) . Kromě zbylých ostrůvků je okolo Rarotongy jen Jižní Pacifický oceán. Takže na žádné velké plavby po okolí to tu není. Maximálně znovu letecky na druhý nejvíce navštěvovaný ostrov – Aitutaki, který je cca 270 km severně od Raro. Tam jsme nebyli, ale dle fotek vypadá také úžasně. Žije tam cca 2000 lidí a pro zajímavost se tam natáčela dobrodružná show Survivor (v ČR známé jako Kdo přežije) : Cook Islands. Zpět ale k Rarotonze. Na upřesněnou ještě ozřejmím, proč že jsme zrovna tento ostrov vybrali? Když jsem plánoval náš společný program s mamkou, posílal jsem jí různé návrhy na cca pětidenní výlet, např. Melbourne, Brisbane, Wellington,… Rarotonga… „Moment stop! Mám vybráno! Sem musím jet!“ Ihned mi odvětila. A už jsem s ní nehnul. Volba padla naprosto jasně a nebylo zapotřebí dalších návrhů. A proč? Dejte si schválně do Google název tohoto ostrova a ony nabídnuté obrázky vás hned nalákají jako málo co. Tak jsme koupili letenky, vybrali hotel, den D nadešel a po zhruba čtyřhodinovém letu jsme přistáli na našem ostrově, kde bydlí polovina z 20 tisíc obyvatel Cookových ostrovů a sídlí zde i vláda Cookových ostrovů.
Rarotonga zabírá plochu 67 km², cesta kolem celého ostrova je dlouhá 32 kilometrů. Ona vnitrozemská cesta vedoucí kolem obvodu Rarotongy je celá postavená z mořských korálů a to už z 11. století. Z tohoto stavebního materiálu jsou zde k vidění i četné křesťanské kostely, náhrobní kameny a drobné architektonické prvky církevních i světských budov. Tuto trasu můžete zdolat autobusem, který v každou celou hodinu vyjíždí z hlavní čtvrtě vždy po směru hodinových ručiček a vždy v půl vyráží na trasu proti směru ručiček. Dále si můžete půjčit auto, skútr či kolo. My jsme využili dva dopravní motorové prostředky. Nejdříve jeden den objeli s pár zastávkami ostrov v autobuse a poslední den si půjčili skútra a tentokrát ho objeli na této parodii na motorku. Ale z obojí máme velké zážitky. Stalo se vám někdy, že by měl řidič autobusu mikrofon a pořád něco říkal, vtipkoval, či asi 10 minut v kuse zpíval písničku Hallelujah? Nevím, jestli mám silnější zážitek z autobusu než tento krásný pocit, kdy jsme projížděli podél nádherné bílé písčité pláže na jedné straně, na straně druhé hornatá buš se špičatými horami čnící do nebes a do toho ten zpěv a průvan teplého větru z polootevřeného autobusu. Těžko popsatelné, ale věřte, že člověk v tu chvíli zapomene na ostatní starosti a jen si užívá oněch chvilek. A je úplně jedno že řidičův zpěv by nestačil ani na projití prvního kola v soutěži Rarotonga má talent či místní Superstar. Byl to prostě řízek a k onomu prostředí a starému autobusu se to krásně hodilo. Ostatně spojení užívat si života mi na Novém Zélandu trochu změnilo význam a náhled. Na Rarotonze dvojnásob. I když chápu, zde něco jako zácpa na dálnici, stres v ulicích atd., je naprostou neznámou. Lidé jsou na sebe opravdu hodní, obezřetní a přátelští. Ještě aby ne, když se na ostrově všichni znají, co :-). Je to vlastně taková velká vesnice. Pokud někoho zajímá, jak se místní živí, co dělají za práci atd., tak není žádné tajemství, že cca 85 % žije z turismu. Tím, že Rarotonga leží kousek od rovníku, počasí je zde naprosto konstantní, stejně také denní světlo apod. Roční teplota je tu v rozmezí od 25 do 32 stupňů Celsia. Jen pár dní by se nevešlo do tohoto rozmezí. Tím chci říct, že je prakticky jedno, v jaký že měsíc se tam vydáte, což znamená, že příliv turistů je tam stálý, žádné zimní období atd. Co že tedy domácí dělají konkrétně za práci? Za sebe bych to rozdělil na dvě skupiny a tři podskupiny. Jak jsem psal, 85 % místních žije z turismu, takže zaprvé buď pracují v hotelu (hotelovém resortu), ať už to jako kuchař, servírka, pokojská, správce, recepční, noční hlídač atd. nebo za druhé dělají v půjčovně aut, skútrů či kol, protože ty jsou opravdu na každém druhém kilometru podél silnice, či za třetí se živí jako majitel, prodavač, uklízeč, kuchař atd. v místních občerstveních, restauracích či hospodách. To jsou dle mého nejčetnější tři pracovní pozice. Do zbylých patnácti procent bych zařadil policisty (mají dokonce dvě policejní auta a jednu motorku, takže pozor), pracovníky v bance, řidiče autobusu či politiky. Ano, jak jsem psal na Rarotonze, jakožto hlavním ostrově Cookových ostrovů sídlí vláda. Nečekejte ale žádný velký parlament, dělá to jen pár lidí. Takže sečteno podtrženo bez turistů by spousta lidí byla bez práce. Bohužel se i stane, že nějaký hotel zkrachuje, či se vůbec nedostaví. Narážím tím na jednu obrovskou zakázku, o které nám mj. vyprávěl řidič autobusu a já si pak dohledal zbytek. V roce 1987 vláda Cookových ostrovů podepsala gigantický projekt s italskou společností, která měla vybudovat první luxusní pětihvězdičkový hotel s 200 apartmány, mnoha bazény či golfovým hřištěm. Vláda chtěla místním nabídnou mnoho pracovních míst, proto s návrhem souhlasila a ručila za půjčku 52 miliónů novozélandských dolarů (cca. miliarda Kč). O tři roky později se začalo stavět. Jenže, jak už to tak někdy u lidí bývá, když jde o velké peníze, vytrácí se poctivost a zdravý rozum. Velký podíl na oněch 52 miliónech byl vytunelován mafií a dalšími přísavkami. I když už skoro 80 % veledíla bylo postaveno, vláda peníze na ten zbytek nesehnala. Dluh se vyšplhal na více než dvojnásobek – cca na 2,4 mld Kč a tak národní finance byly zmrazeny a naopak odpovědnost za to vše narůstala. K tomu platit všechny ty právníky, poradce, bankéře, vývojáře, kteří se stále snažili situaci nějak vyřešit, ale nepomohlo už nic. Soud se táhl dlouhá léta už jen kvůli tomu, kdo že je vlastník hotelu. Nečekaně se k němu postupem času nikdo nehlásil. Teď už na místě stojí jen betonové apartmány vybavené maximálně už plesnivou vanou či umyvadlem, jinak spíše nahání strach a připomíná dlouho opuštěné prostory. A nevypadá to, že by se něco někdy mělo změnit. No jo no, ne vždy se sen změní v realitu, takové je (nejen) podnikání.
Ještě se vrátím k místním obyvatelům. Tím, že většina je kolonií Maorů, nejsou zrovna hubení. Co hubení, jsou tlustí jako… klasičtí Maorové :-) . Na to, že nejbližší McDonald, jak vtipně jedna cedule na ostrově ukazuje, je vzdálen 2851 km (tudíž sever Nového Zélandu), je málokdo vážící pod stovku. Nevím, co je na ostrově těžšího, než si najít hezkou nevěstu. To už je pravděpodobnější si chytit k večeři žraloka. Droběna vedle Droběny vyzařuje spíše respekt olympijské vrhačky koulí než ladnost a krásu. I když se na vás pořád smějí, lehce váháte, zda si neříkají něco jako: „Neboj, tebe si taky jednou sním k večeři“. Na druhou stranu, chlapi tam také nejsou žádní kostlivci, takže se vlastně skvěle k sobě hodí, jen je mi docela líto skútrů, které hojně využívají. K tomu všemu napsanému mi ale nesedí jedna informace, kterou nám také sdělil upovídaný řidič autobusu a to, že v sobotu se tam odehrají dvě fotbalové semifinále poháru holek do 19 let. Divil jsem se, že takový ostrůvek dokáže dát do kupy min. 11 holek 19 let a mladších hrající fotbal, v tomto případě bych to nazval spíše kopanou. K tomu mají i samozřejmě tým žen nad 19 let, což je chvályhodné. Škoda, že jsme den před zápasy odlétali, skoro bych byl ochoten i zaplatit za přehlídku (ne)fotbalových dovedností toho nejlepšího, co ostrov nabízí. Docela by mě zajímalo, kdo na hřišti běhal, spíše bych to viděl, že se raději každý hrne stoupnout si do brány. Třeba se ale mýlím. V konečném důsledku je to ale pozitivní věc, že se někdo snaží dělat sport i na takových exotických místech a jen to svědčí o slušné popularitě fotbalu i na ostrovech v Jižním Pacifiku. Když jsem nakousl fotbal, tak ještě na chvilku odbočím zpět na Zéland. Fotbal tu jde hodně nahoru, aspoň tedy v počtu registrovaných osob. Průměrný klub tu má tak 50 kluků a 25 holek v KAŽDÉM ROČNÍKU! U těch větších klubů to je klidně i 100 kluků a 60 holek v jednom ročníku narození! To jsou dle mého neskutečná čísla, která svědčí o faktu, že fotbal je tu na vzestupu. Jen podotknu, že kluby to tu dělají s dětma trochu jinak. Místo toho aby je posílaly do jiných klubů, když nejsou dostatečně dobří, vytvoří se nový tým v příslušném ročníku. V praxi to znamená, že jeden ročník má například 6 týmů odstupňovaných dle úrovně. Takže pokud někdo opravdu chce hrát v tom či onom klubu, může, ale jen ne třeba v prvním výběru (pokud na to výkonnostně nemá), ale například ve čtvrtém či v pátém, kde se též hraje soutěž. Tudíž je tu rozdíl v selekci hráčů – minimální vyhazování „nepotřebných“, skoro žádné hostování atd. To jsem chtěl jen dodat, pač mi to přišlo zajímavé.
Poslední věc ohledně Rarotongy, o které bych chtěl povyprávět, je místní mořský svět. Ne nemyslím žádné akvárium, ale to, co plave všude ve vodě kolem vás. Nikdy jsem nic takového neviděl, tudíž jsem byl nejvíce vykulený, když jsem šel poprvé šnorchlovat, nasadil brýle, ploutve a šnorchl a viděl to, co skýtá vodní říše těsně pod hladinou. Neskutečné. Určitě vím, že míst na světě, kde je takto čistá voda a množství různobarevných rybiček je více a určitě i hezčí, ale pro mě byl ten největší zážitek tady. Nemusíte se ani nikam potápět, zdejší laguna je tak metr až dva hluboká a všechno vidíte z hladiny se šnorchlem v puse. Šnorchlovat a být skoro na dotek krásným barevným rybičkám, které jsem znal jen z akvárií, dokumentárních vyprávění nebo z filmu Hledá se Nemo, bylo nádherné. Samozřejmě z několika desítek druhů jsem znal názvem tak dva. O to více jsem byl uchvácen množstvím rybiček a jejich zbarvením. Vydržel jsem i několik desítek minut jen tak plout po hladině a sledovat mořský život. Po většinu času s kamerkou GoPro v ruce, abych vám jednou mohl ukázat onu nádheru. Plavání ve světle modré laguně je taky oáza klidu. Voda dosahuje teploty průměrně 27 stupňů. Ve slunečních dnech ale až okolo 30 st., v dnech deštivých klesne nejníže na 24 st. Takže nemusíte být velký otužilec, abyste vkročil do zdejších vod. Právě zmíněný kontrast mezi světle modrou barvou vody v laguně a tmavou hloubkou okolního moře je na Rarotonze úžasný. Jen bacha, okolí klidné laguny končí kolem dokola skalnatým útesem, ke kterému se nesmíte přiblížit, proudy tam jsou nesmírně silné a snadno by vás vtáhly do nekonečného mlýna, kde jsou až desetimetrové vlny. I proto v pár místech na ostrově je silně nedoporučeno se koupat, příliš nebezpečné. To je ale jedno z málo mínusů na tomto úžasném ostrově. Jsem rád, že mamka vybrala právě toto místo a já se tam mohl podívat. Zpět do Aucklandu se nám moc nechtělo, ale zase nás čekal jiný program, takže se nám ani nestihlo moc stýskat.
V posledním tématu vám stručně ještě popíši náš výlet do městečka Paihia na severu Nového Zélandu. Mamky přání bylo vidět na Zélandu delfíny, tak náš poslední výlet směřoval do 250 kilometrů vzdálené Paihii, kde se vyjíždí na průzkumné plavby do zálivu Bay of Islands kolem ostrovů a máte zde velkou pravděpodobnost, že zahlédnete delfína skákavého, který zde hojně žije. Po brzkém výjezdu z Aucklandu jsme cestou viděli krásné přírodní scenérie, projeli kolem krásných vodopádů v městě Whangarei, avšak času nebylo nazbyt, tudíž jsme vše sledovali jen z auta, abychom dorazili na místo určení včas. Tam jsme dojeli akorát, ale trochu nás zarazil místní vítr a oblačná obloha. To jsme neplánovali. Doufali jsme, že plavba na oceánu s nejteplejší vodou na NZ, kterým lomcovaly vlny bude v pořádku. Po nasednutí na lodičku s cca 30-ti místy přišel kapitán lodi a hned k nám začal mluvit, že tuto práci dělá už fakt hodně dlouho a že ví, že toto počasí delfíni moc rádi nemají, že dnes je bude těžké zahlédnout, takže kdo chce, může odejít, nechat si vyplatit peníze zpět a přijít jindy za slunečného počasí a klidných vod, které delfíni mají rádi. Dále konstatoval že pokud někdo trpí mořskou nemocí, nechť si vystoupí, dnes by měl všechny předpoklady si plavbu neužít. Také pravil, že je tak 10% šance, že tyto hravé tvory spatříme, přitom samotná firma se honosí 90% pravděpodobností vidění delfínů a v polovině případů, kdy nemají u sebe mláďata, s nimi můžete i plavat. To nás lákalo moc, ale… Jelikož u nás nebyla možnost plavbu odložit na další den, protože o dva dny později mamka odlétala, zeptal jsem se na jiné možnosti. Upřímný kapitán mi doporučil převést si palubní lístek z vyhlídkové jízdy na delfíny spíše na poznávací zájezd zálivu Bay of Islands, jak už z názvu napovídá, spíše orientovaný na průzkum mnoha ostrůvků v této oblasti. Říkal, že je to velká loď až pro 200 lidí, tudíž může zavítat do větších hloubek a je větší šance vidět ony mořské tvory. Kdyby byli ale stejně schovaní, máme jistotu, že uvidíme aspoň něco, protože čtyřhodinová plavba kolem ostrůvku je také krásná. Tak jsme na toto doporučení jako většina posádky z malého člunu přešli a určitě nelitovali. Nebudu napínat, delfínům se prostě nechtělo a my je neviděli. Mimo jiné jsme ale spatřili tři plovoucí tučňáky či interesantní ptáky tereje, kteří loví potravu tím, že se střemhlav z oblohy pustí dolů a ponoří se do vody chytat ryby. To bylo nesmírně zajímavé vidět několik desítek těchto opeřenců, jak chytají svou potravu. Nejprve se vznášejí ve výškách a jakmile uvidí kořist (kterou dokáží spatřit až ze 40 metrů), neočekávaně se vrhnou dolu jako šíp a rychlostí kolem 60 až 100 km/h vlétnou do vody. Už samotný dopad tereje do vody způsobí rázovou vlnu, která je schopna usmrtit ryby v okolí. Navíc k tomu dokáží zadržet dech až na 45 sekund a pod hladinou jsou velice mrštní, tudíž mohou ještě další rybky nachytat. Je zajímavé, že mají 60% úspěšnost každého útoku (to je více než i Barcelona :-) ) a svou kořist stačí spolykat dříve, než dosáhnou vodní hladiny. Pro představu koukněte například zde: https://www.youtube.com/watch?v=D8vaFl6J87s . Vypadají jako takové kamikaze, proto jsou přezdíváni jako „Blázni z Bassanu“ (Bassan je francouzské území, na kterém byli poprvé viděni). Toto bylo tedy nesmírně zajímavé, ale zpět k plavbě. Zhruba po dvou hodinách plutí jsme zastavili na jednom krásném ostrůvku se vykoupat, udělat pár fotek, natáhnout se a znovu na palubu. Míjeli jsme spoustu krásných neobydlených ostrůvku a tak trochu se pořád snažili najít delfíny. Ti ve hře na schovávanou ale nakonec vyhráli. Po čtyřech hodinách jsme dorazili zpět do městečka Paihia a i když jsme toho viděli hodně, zkusil jsem se na recepci zeptat, zda bychom nemohli dostat peníze zpět nebo nové vstupenky, protože primární cíl byli delfíni a oni úplně chápavě nám dáli dva nové lístky s platností jeden rok a se slovy že se omlouvají. Byl jsem mile překvapen a tak jsem hned věděl, že se tam ještě jednou podívám (tentokrát v dubnu s taťkou) a snad zahlédneme i ta hrává mořská stvoření.
To je pro tento článek vše. Doufám, že jste po dlouhé pauze nezapomněli na moje vyprávění (pravděpodobně ne, když čtete tyto řádky :-) ) z tohoto odlehlého koutu světa a článek se vám líbil. Je stále o čem psát, tak se můžete těšit i na další pokračování. Moc Vás všechny zdravím, děkuji za přízeň (nejen) prostřednictvím čtení článků a přeji brzký nástup jara.
(S)mějte se krásně!
P.S. Video z Rarotongy ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=iUoNL416mE0
S pozdravem
LB z NZ
21.03.2016
Obrázky:
