4. článek – Školský systém, trénování jako práce, Onehunga FC

Ahoj přátelé,

další pátek je tu a já Vám přináším již v pořadí čtvrtý článek z Nového Zélandu. Už píši z nového bydlení, tak zase krok kupředu. Tentokrát povyprávím o mé částečné práci fotbalového trenéra, něco o školském systému a žácích či pocity a zajímavosti ohledně mého nového fotbalového klubu.

Tak hezky pěkně popořadě. Velké lákadlo na Novém Zélandu pro mě byla možnost trénování v jedné firmě, která jezdí dělat tréninky do (základních) škol. Už dávno před odletem jsem toto konzultovat s Rudou, který má tuto firmu na NZ na starosti ještě s jedním Holanďanem. Kluci to samé dělali v Austrálii a teď dostali za cíl rozjet to samé zhruba o 1700 kilometrů dále. Jednoho krásného dne jsme se dohodli na tom, že skutečně by se mu jeden trenér hodil a tak mě kontaktoval a já výzvu, jak už jistě víte, přijal. Tato možnost je pro mě výborná, můžu dělat práci, která mě baví a ve které se víceméně celý život pohybuji. Má to i další výhody, zlepším si svoji angličtinu (tedy doufám v to, je to lepší než na začátku, ale pořád dost bojuji), ještě více se osamostatním a poznám nejvzdálenější kus světa. Tudíž mi každý moji vizi schvaloval a teď je jen na mně, jak ji dokážu naplnit.

Zpět ale k oné práci. Firma se jmenuje Football for Children (http://www.footballfc.com.au/) a prvně vznikla v Austrálii, poté když se to tam rozjelo, právě Ruda a Sander byli pověřeni rozjet to samé na Novém Zélandu. Jsem rád, že se jim to povedlo, protože to má smysl a práce s dětmi nikdy nepřijde vniveč. Fungujeme asi následovně. Program je vždy v 10-týdeních kvartálech (o odstavec níže se dozvíte proč) a povětšinou první dva týdny jezdíme dělat do škol ukázky, během kterých nám v průběhu dne projde rukama třeba i přes 400 dětí. Vždy na konci jednotlivé půlhodinové ukázky (většinou chodí po dvou třídách na jednou) rozdáme dětem letáky, přes které se mohou do našeho programu registrovat a tam mají ostatní informace. Tréninky jsou poté šest týdnů po sobě vždy ve vyhraněný čas v jejich škole a to během jedné z přestávek či ihned po skončení výuky od 15 hod. Většinou když prší, trénink je zrušen a přesunut na další týden, proto ta dvoutýdenní rezerva. Další dva týdny je kemp v jedné ze škol, kam se mohou přihlásit všechny děti, které navštěvovaly náš program. Následuje další kvartál (10 týdnů) a to samé se opakuje zase v jiných školách. Každou školu máme jen jednou ročně. Samotnou náplní tréninků jsou hry s míčem, učení kličky a hra. Děti si rozdělíme povětšinou na dvě podobně výkonností či věkové skupiny a jedna z nich hraje fotbal, druhá je ve čtverci a provádí nějaké hry či se učí zlepšovat svoji techniku. Myslím, že velkou výhodou a lákadlem jsou naše dvě nafukovací hřiště (viz foto pod článkem), které napomáhají udržovat hru v centru dění. Trénink trvá buďto 30 minut či jednu hodinu, záleží v jaký čas je zrovna vykonáván. To pochopíte při přečtení dalšího odstavce. Co se týče nadání dětí, tak fotbalová kvalita zde k vidění moc není, jen pár dětí umí aspoň trochu kopnout do míče, ostatního toho mají společného s fotbalem asi jako houskový knedlík a čabajka s racionální výživou. Ale v tomto věku je důležitá snaha a ne výkon, alespoň pro mě. Tak i s tím k tréninku přistupujeme. Závěrem co se týče mě, jsem zatím placen za každý trénink, který odpracuji a když se budu rychle zlepšovat, mohl bych si vysloužit od příštího kvartálu plný úvazek, což je vidina, která mě motivuje k neustálému zlepšování. Záleží hlavně na mně, jak se budu vyvíjet.

Jdeme dál. Už jsem sliboval minule, že si něco řekneme o školním vzdělávacím řádu, tak teď činím. Zde je asi následující hierarchie. Na školky, které fungují na podobném principu jako u nás, navazují tzv. Primary school (Základní školy), kde děti začínají již v 5 letech a vychází ve 12-13 letech na Secondary school – které můžeme počeštit jako střední školy. V Primary school je výuka jako u nás hodně obecná a zaměřená na čtení, psaní, matematiku, atd., ale co slýchám, tak je zde vyučováno více praktičtějších věcí než u nás. Děti umí tedy správně vyplnit různé formuláře, přihlášky i tudíž se učí být více samostatné. V první fázi středních škol jsou hlavní předměty angličtina a maorština, která je uznána jako druhý úřední jazyk, dále společenský přehled, vědecká studia, matematika a tělesná výchova. Školy se liší hlavně nabídkou volitelných předmětů. Druhá fáze začíná 15. rokem života studentů a už se více odborně zaměřuje na určité kvalifikace. V poslední fázi (věk 17 let) si studenti vybírají 5 volitelných předmětů, které souvisí s oborem, který zamýšlejí studovat na univerzitě, tudíž zde už nejsou žádné povinné předměty. Na střední školy navazují univerzity, u nás řečeno vysoké školy. Zjistil jsem si, že Nový Zéland má osm národních univerzit nabízejících všechny stupně vysokoškolského i postgraduálního studia.

Tolik zase trocha teorie. Proč jsem ale říkal, že je zde školský systém zajímavý? To se dozvíte teď. Výuka tu začíná všude v 9 hodin a vždy končí mezi 14:45 – 15:15 (záleží jak má škola dlouhé přestávky). Neučí se tu v 45 minutových intervalech, ale vždy hodina a půl výuky, následuje první pauza 30 min, poté znovu 90 min vyučování, následně mají žáci hodinu pauzu na oběd (který má každý z domova – jak jsem psal minule, jen nějaký sendvič, ovoce a sušenka) a školní den se završí znovu devadesáti minutovým blokem. Takže když to shrneme, učí se 3x po 90 minutách což dává 270 minut, u nás to odpovídá šesti pětačtyřiceti minutovkám. A tak je to každý den. Nechám na každém, zda si myslí, že je to lepší či ne. Sám bych našel plusy i mínusy v obou systémech.

Další věc je školní úbor. Všechny děti jsou povinné nosit a reprezentovat školu i svým oblečením. Líbí se mi, že nemají jen trenky a tričko, ale i klobouky, mikiny a sukýnky. Každá škola má svoji barvu a vzhled onoho oblečení. A jak vypadají třídy? Drtivá většina škol je jen jednopatrová a hodně rozlehlá. Třídy jsou takové podlouhlé jednopatrové budovy, které jsou mimochodem moc hezky vybaveny. Každá třída má svoji učebnu. Děti zde sedí různě, ale převážně u kulatého stolu a to v počtu kolem 7-8 dětí. Tašky mají často venku před učebnou či na jednom místě v oné vyučovací místnosti. Každá škola má své travnaté hřiště a nějaké multifunkční hrací plochy. Dále jsou k dispozici rozlehlé prostory, sem tam dětská hřiště, pískoviště a v jedné škole už jsem viděl i venkovní bazén. Co bylo pro mě hned zajímavé, tak jak děti tráví svoje přestávky. Všichni vyběhnou ven ze třídy a většina dětí hraje nějakou hru (fotbal, netball, kriket, atd.), velká část leze po stromech či se jen tak se honí a pobíhají po areálu. Tak že za pohyb je kárat nelze. Bylo pro mě zajímavé, jak jsou samostatné a žádní učitelé je neupozorňují, aby nespadly ze stromu (někdy lezou třeba výše než 10 metrů!), protože jejich střet se zemskou přitažlivostí by byl mnohdy fatální. A jak že to je s prázdninami? Učí se tu ve čtyřech kvartálech, vždy okolo 10 týdnů a pak následují dva týdny prázdnin, poté dalších 10 týdnů a opět 14 dní volno. „Velké“ prázdniny jsou na programu přes léto, tady tedy přes prosinec a leden. Konkrétně se teď žáci dočkají volna od 16.12.2015 do 26.01.2016. Pořád si nedovedu představit trávit Vánoce v třiceti stupních Celsia, ale takové je tady počasí přes nejhezčí svátky v roce. A ještě jedna věc ke školám, která je pro mě zajímavá, leč na pohled není moc příjemná. Něco jako speciální školy pro sluchově postižené či pro hyperaktivní jedince tu moc nehledejte – nenajdete. Vyjma žáků s vážnějším mentálním postižením či například pro zrakově postižené, tu jsou všechny děti dohromady. Takže se nám už stalo, že jsme měli na ukázce v jedné třídě pět hluchých a dva hyperaktivní jedince. Opět plusy a mínusy by se dle mého daly najít jak v tomto systému, tak v tom našem.

Poslední odstavec bude věnován mému novému klubu Onehunga Mangere FC. Hrajeme Division 2 (což je třetí nejvyšší liga na NZ) a úroveň je těžké zatím přirovnávat, možná něco jako u nás A či B-třída. Mám za sebou tři tréninky a jeden zápas, který jsme sice prohráli 2:4, ale nehráli jsme špatně. Hráli jsme proti prvnímu týmu tabulky a ještě v 83. minutě za stavu 2:3 náš útočník nedal penaltu, škoda. Trochu jsem ale předběhl. Před zápasem mě vyzvedl doma asistent trenéra Nick a když jsme přijeli do našeho domácího areálu, který se nachází na sopečném kopci, už na mě čekal hlavní kouč Mark. Hned mě provedl zázemím, seznámil s fyzioterapeutkou, kantýnskou, kustodem a zavedl do šatny, kde na nás čekaly připravené věci na zápas na jednotlivých místech, dále věci na rozcvičení, namíchané pití či různé emulze. Příjemné, trochu na mě dýchl profesionalismus. Na úvod předzápasové promluvy mě trenér ještě jednou představil a přivítal a všichni mi zatleskali. Rozcvička nebyla nijak odlišná než se dělá u nás, snad jen jedna věc mě zaujala. Rozběhání a zapracování probíhá před tréninkem i zápasem skoro pořád stejně a to nejen v tomto klubu, ale u drtivé většiny týmu na NZ. A proč? Novozélandský svaz přesně definoval, jak je správné hráče rozběhat a tak vydal dohromady sbírku běžecké abecedy a dynamických cviků. Každý tým, který na toto přistoupí, musí onu rozcvičku provádět a odměnou jim jsou za to dotace od svazu. Z trenérského hlediska musím říct, že je rozcvičení kvalitní a obsahuje vše, co je potřeba před výkonem. Opět si ale nedovedu představit, že by na to většina českých klubu kývla, protože si myslí, že právě jejich rozcvičení je to nejlepší. Tady si trenéři nechají více poradit od těch povolanějších. Poslední zajímavá věc ze sobotního odpoledne je vyhlášení výsledků v našem klubu, které probíhá po každém domácím zápase. Spoluhráči mi říkali, že to jinde neuvidím, jen v tomto klubu. Po skončení našeho zápasu se tedy šlo do krásné klubovny, v které jsou vyvěšeny desítky dresů a šál. Zhruba půl hodiny po zápase se sešli všichni příznivci tohoto přátelského klubu a slova se ujal prezident klubu. Začal s vyhlašováním výsledků všech kategorií za uplynulý víkend včetně těch nejmenších či dívčích týmů. Když daná kategorie vyhrála, zatleskalo se, když ne, tak jen povzdechlo. V každém zápase trenér vybral nejlepšího hráče utkání a ten dostal krásný pohár za toto ocenění. Takto to šlo až k našemu A-týmu, kde si trenér vzal slovo, rychle shrnul zápas a v závěru vyhlásil nejlepšího hráče – mě, což mě potěšilo i když trochu vylekalo, abych při převzetí ceny, nemusel něco říkat do mikrofonu, protože v oné velké místnosti byla zhruba stovka lidí. Naštěstí jsem jen poděkoval trenérovi a šel si sednout. Dostal jsem půllitr s logem klubu a nápisem onoho ocenění – Player of the Day. Celý večer jsem mohl chodit na bar a nechat si do této sklenice točit pivo zadarmo. Myslím, že v Čechách by to mnozí dost zneužívali a bylo by na odpovědnosti trenéra, jak moc má rád svoji kantýnskou. Na druhou stranu byla by to v nižších třídách dobrá motivace. I tak mně taková maličkost jako půllitr udělala velkou radost a budu se snažit každý zápas co nejvíce týmu pomoc, abych si mohl po návratu do Čech otevřít hospodu :-). Co se týče tréninků, tak ty jsou zatím dobré, i když v něčem pro mě zvláštní. První trénink jsem po společném rozcvičení skoro celý jen střílel a hrál jeden na jednoho ještě s dvěma spoluhráči či si vzájemně centrovali míče do zakončení. Po půlhodině už mi bylo docela líto jednoho obránce, který nás měl bránit či nám jen narážet. Bylo to příjemné se cítit, že si vás trenér hned oblíbil a máte určitá privilegia. Ostatní hráči běhali či dělali různé cvičení s míčem, ale střelba žádná, tam jsme byli my :-P. Na konci tréninku se vždy hraje fotbálek a musím říct, že ve výborném tempu. Nikdo nestojí, nikdo nechce prohrát, intenzita ve vysoké míře, tak jak to má být. Tento víkend nemáme mistrovský zápas, ale hrajeme první kolo poháru ve městě Te Puke, což je 240 kilometrů a tři hodiny jízdy naším autobusem, tak se aspoň někam zadarmo podívám a snad se bude dařit!

Tak to je vše. Už teď mám připravené další témata na příští týden, tak zase v pátek! Mějte se fajně, buďte na sebe hodní a sportu zdar!

LB z NZ

08.05.2015

Obrázky: