5. článek – Nejen jak sleduji hokej a hraji fotbal

Ahoj přátelé,

již v mém pátém článku Vám napíši něco o svém druhém utkání v týmu Onehunga FC, o tom jak tu sleduji hokej a vrátím se trochu k místním obyvatelům, jelikož uvedu pár nových příkladů a poznatků.

Jak už jsem v minulém článku psal, čekal mě s fotbalovým týmem výlet do 240 km vzdáleného městečka Te Puke, ležící jižně od Aucklandu. Na místo našeho srazu přijel týmový minibus a cesta utíkala dobře, do té doby, než kapitán týmu obeznámil, že všichni tři nováčci musí zazpívat na celý autobus. Trochu se mi začaly potit ruce a přestal jsem se s úsměvem dívat na okolní krajinu. No jako první to rozjel jeden místní borec, který nám „zazpíval“ Eiffela 65, poté nastoupil Chorvat Carlo, který prezentoval svoji hymnu a pak jsem musel jít já. No kdyby v předešlých pěti minutách byl po ruce nějaký alkohol, bral bych ho hned, abych odhodil trému. Když jsem nastoupil na „pódium“ vedle řidiče, zeptal jsem se kluků, zda chtějí taky hymnu či nějakou českou písničku. Volba B byla žádoucí a tak první co mě napadlo, byla pecka od Ivana Hlase – Na kolena. No ještě že mi nikdo nerozuměl, když jsem začal „zpívat“: „Táhněte do háje, všichni pryč…“. Dle mého si mnozí mysleli, že jsem se při refrénu asi nervozitou zakoktal, ale opak byl pravdou, jen jsem recitoval správný text: „Pořád jen na kolena, na kolena, na kolena, na kolena jé jé jé. Pořád jen na kolena, na kolena, na kolena, na kolena jé jé jé… Pořád jen na kolena, na kolena, na kolena, je to tak a vaše saka – však víte co. Jinak bych se chtěl zpětně omluvit Ivanu Hlasovi, za (ne)milou propagaci jeho písně, na druhou stranu, který zpěvák může říct, že jeho hit se zpívá na Novém Zélandu ;-).

Samotný zápas moc kvalitní úroveň nenabídl, co se mě týče, tak v 1. minutě jsem přihrál na gól a v 18. min na mě byla červená karta za oplácení. Vyhráli jsme 4:1 a opět jsem se přesvědčil, že hra se tu více pouští a že je naprosto normální, že odehrajete míč a za dvě vteřiny do vás někdo hokejově naletí. Zápas nabídl i velké množství tvrdých zákroků, v Čechách by bylo určitě 5 červených karet a spousta žlutých, tady? Jedna červená a tři žluté za celý zápas. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Po zápase jsme dostali od soupeře pohoštění (buřty s hranolkama) a po hodině jsme sedli do autobusu. Tři hodiny před sebou, avšak když řeknu, že se zhruba dvě a půl hodiny z toho zpívalo, určitě nepřeženu. K tomu tři zastávky abychom doplnili tekutiny a cesta utíkala mnohem rychleji, než cestou tam. Zpívaly se různé pokřiky i hity, které právě v nahlas puštěném rádiu hrály. Přiznám se, že i já jsem se trochu osmělil a pár (falešných) tónů vypustil, avšak tentokrát už jen sborově a dobrovolně.

V dalším odstavci se ještě trochu vrátím k zdejší mentalitě lidí. Všeobecně tu panuje velká přátelskost a pohoda. Lidé si vzájemně důvěřují a tak nejsou nutná mnohá opatření, jako tomu je u nás. Jak jsem psal o nákupu a košících v druhém článku, tak tento týden při cestě do krámu jsem viděl zaparkovaná auta na parkovišti se staženými okýnky (protože bylo krásné teplo), ale v autě ani poblíž nikdo. Nebylo to jediné vozidlo, protože v zaparkované řadě stály takto další dvě a tak si nemyslím, že by někdo zapomněl zavřít boční okénko. Druhý příklad, občas chodíme s Rudou do místní posilovny, která je krásně vybavena mnohými běžeckými pásy, koly, stroji, činkami, prostě jako u nás v těch hezčích posilovnách. To samo o sobě není zajímavé, ale co mě zaujalo, tak vyjma pár hodin přes den, tam není žádný zaměstnanec a posilovna je otevřená non-stop celý týden. Prostě při vstupu projedete kartou, otevřou se vám dveře a už můžete cvičit, kde a jak dlouho chcete. Můžete přijít ve tři ráno i v jedenáct večer a být tam třeba sám, nikdo vás nehlídá, nekontroluje. Jeden zaměstnanec tam chodí na pár hodin denně, kdyby někdo chtěl domluvit osobního trenéra, s něčím poradit, ale ne proto, aby vás hlídal. Takže zase je to založené na principu důvěry. Choďte si tam kdy chcete, cvičte kde chcete, ale když ze stanoviště odcházíte, jsou tam k dispozici různé čistící prostředky a vlhké ubrousky, tak jen ukliďte. Zase si říkám, jak dlouho by v Čechách trvalo, než by někdo v noci nacouval s dodávkou a vzal si něco domů (či spíše ukradl a prodal). A abych nezapomněl, kolem 23hod chodí uklízečka vyluxovat a popřípadě dát něco do původního čistého stavu. Takže dva „zaměstnanci“ a otevřeno je 24 hodin 7 dní v týdnu. Tomu se říká byznys.

Ještě jeden příklad mě napadl. Při vyplňování smlouvy v práci byla otázka, zda mám platné pracovní víza. Jasně, že ano, ale nikdo je po mě nechce vidět. Nebo jinak, když se Rudy ptali, zda je držitelem UEFA B-licence při domlouvání práce trenéra na svazu řekl, že ano a nikdo ji po něm nikdy nechtěl vidět. Nevím, jestli rozumíte, ale chci říct jen to, že když se vás tady na něco někdo zeptá a vy mu odpovíte, že ano, nikdo nepochybuje o opaku, že byste mu lhali či něco zamlčeli.

Poslední příklad, který jsem zatím jen slyšel a četl od mnoha Čechů, takže je normální, že si sednete například v parku na lavičku, přisedne si k vám někdo, začne si povídat a na konci desetiminutového rozhovoru odvětí (pokud jste mu sympatický), zda nechcete někdy přijít na večeři či vám nabídne týden ubytování zdarma, když byste neměli kde spát. Opět v ČR se toto asi moc neděje. Ale můžeme si za to sami. Mnozí lidé jsou zlí a tím odvrací naši důvěru v ostatní.

A jak na Novém Zélandu prožívají probíhající MS v hokeji v Praze a Ostravě? No upřímně, nijak. Hokej tu fakt moc neznají, když už, tak ten pozemní. Takže vyjma pár Čechů tu nikdo nevstává jako já v 6 hodin ráno, aby mohl na dálku zafandit našim borcům. Kromě dvou zápasů (hraných u nás v 16:15, zde v 02:15) jsem viděl všechny a hlavně čtvrteční čtvrtfinále mě upřímně dojalo. Díky bohu, že v tomto století existuje řada internetových streamů, kde se dá v pohodě najít i vysílání České televize, takže sleduji nejen hokej, ale i fotbalovou Ligu mistrů či utkání Sparty. Vstávaní je pro mě hrozné, ale něco pro to musím obětovat, protože si nedovedu představit, že bych tyto zápasy neviděl :-).

Každopádně co se mě týče, mám za sebou skvělý týden, v kterém jsem si, k trénování dětí, domluvil dvě nové práce na částečný úvazek, zařídil bankovní účet, udělal IRD number (daňové číslo), více se zabydlel v novém ubytování a zase trochu více zapadl mezi spoluhráče a další lidi. Tento pokrok mi vlil novou krev do žil a doufám, že i následující dny a týdny se budu jen zlepšovat. 16.5. tady budu přesně měsíc.

Tolik pro dnešek vše, příští týden napíši něco o zdejším (nejen podzimním) počasí, o třídění odpadků a jak jsem šel k poprvé k holiči, docela zábavná story ;-). Plus přidám opět nějaké zážitky z fotbalu, práce a tak dále.

Zdravím vás kamarádi a mějte se fajně!

LB z NZ

15.05.2015

Obrázky: