Ahoj přátelé,
znovu se hlásím z opačné polokoule, abych Vám něco povyprávěl a popsal o zdejším žití. Tento článek vám prozradí něco ohledně místního internetového připojení, o probíhajícím mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let a mých aktivitách za poslední dva týdny.
Tak hezky pěkně popořadě začnu mobilním internetem. Připojení je tu jednodušší než u nás. Myslím, že každý obsluhovatel chytrého mobilního telefonu má předplacený internet v telefonu a využívá ho každodenně. Život bez internetu v telefonu si mnozí (nejen na Novém Zélandu) nedovedou už představit, já též ne :-). Úlevou pro naše mobilní data jsou všudypřítomné veřejné wi-fi pointy, nebo telefonní budky příslušného operátora, které také nabízí možnost připojení. Konkrétněji se tedy jedná o každou vlakovou zastávku, kde po nastavení v telefonu vás to automaticky přehodí na free wi-fi. Dále na frekventované ulici – například na Queen Street je telefonní budka vašeho operátora snad každých 100 metrů, takže znovu můžete šetřit data, když zrovna něco hledáte přes navigaci, zjišťujete městské spojení, či jen brouzdáte po internetu. V létě mnozí uvítají možnost připojení i na plážích. Prostě operátoři chtějí vyjít zákazníkům vstříc a tudíž nabízí mnoho míst, kde můžeme ušetřit naše zpoplatněná data. Někdo se může ptát, proč si tedy platit domácí internet? Odpověď je jednoduchá. Každý den máte možnost „prosurfovat“ jen 1 GB dat a dosah není vždy tak rozlehlý. Co se týče cen, tak například za 500 MB v telefonu zaplatíte měsíčně $19 (370Kč) a co se týče „domácího“ internetu, tak ten je tu drahý. 80 GB za $89 měsíčně (1735Kč), neomezený internet ještě o 10 dolarů více (1930Kč). Zdravím do Internetu PB ;-).
Ještě dodatek k mobilnímu internetu. Hned jsem si všiml, jak je tu potřebný a okolí se tomu přizpůsobuje. Většinu bankovních plateb tu každý vyřizuje přes aplikace příslušných bank ve svém telefonu. Hodně se tu volá přes Skype, něco jako dobíjení „lítaček“ na MHD se provádí převážně přes telefon, či na cestách vám pomůže GPS v telefonu, která taky potřebuje internet. Ale na druhou stranu myslím, že je to pokrok celosvětový, svět spěje k tomu, že vše budeme dělat přes telefon a platit kartami.
Ještě poslední věc k internetu, u které se zastavím, a to je rychlost připojení. Na mobilním telefonu vám většinou naskočí 4G, na odlehlejších místech je 3G samozřejmostí. Takže v tomto je NZ určitě před Českou republikou. Domácí internet poskytuje určitě ale menší rychlosti, než kterých jsme schopni dosáhnout v ČR, takže 1:1. Jak už jsem psal, cena vyznívá jasně pro ČR, avšak k zdejšímu platovému ohodnocení je to zavádějící, takže tuto konfrontaci vyčleňme a nechme v celkovém souhrnu remízu mezi těmito dvěma zeměmi. Ještě jedno musím podotknout, a to že všechny informace sbírám z Aucklandu a okolí a nemůžu tudíž soudit, jak je na tom Jižní ostrov, kde je hustota obyvatel podstatně menší a logicky asi i internetové pokrytí horší než v největším městě Nového Zélandu.
Dále něco stručně napíši o právě probíhajícím MS hráčů do 20 let ve fotbale, které tu minulou sobotu (30.05.) začalo. Sedm měst (Auckland, Hamilton, Dunedin, Wellington, Whangarei, New Plymouth a Christchurch) hostí 24 týmů z celého světa. Z evropských týmů tu můžeme vidět Německo, Rakousko, Srbsko, Portugalsko, Maďarsko a Ukrajinu. Poněkud zajímavé složení, když jde o Mistrovství světa, ale mládežnický fotbal nemusí být úplně validně směrodatný a víme, že za pár dní začne v České republice EURO do 21let, což je pro mnoho hráčů, kteří by mohli hrát i zde za tým do 20let, určitě prestižnější a lepší možnost se „ukázat“. Domácí, kterým tady nikdo jinak neřekne než All Whites (hrají v bílých dresech a je to odvozené od All Blacks, jak je známý národní tým v ragby), hrají svoji skupinu v Aucklandu. Na zahajovacím zápase Nový Zéland – Ukrajina jsem byl přítomen a bezbrankovou remízu, spolu se mnou, vidělo 25 tisíc diváků, bylo tedy plno. Na druhý zápas domácích All Whites bylo necelých 16 tisíc lidí, jinak ostatní zápasy extra netáhnou. Návštěvnost na zápasech ve skupině se pohybuje od 4 do 13 tisíc, v průměru okolo 8 tisíc na utkání. Je přeci jen vidět, že je zde fotbal sport číslo tři. Před ním je hlavně ragby a kriket. Jinak organizace MS je tu myslím na dobré úrovni, když místní chtějí, dokáží být pečliví a profesionální, takže jsem zatím nezaznamenal ani se nedočetl žádného pochybení pořadatelské země.
V posledním odstavci opět shrnu svoji aktivitu v uplynulém období od posledního článku. Začala nám tady, počínaje prvním červnem, zima. Zatím naštěstí jen kalendářně. Už tu byly i „zimní“ dny, za které by jsme se v Čechách na jaře vůbec nestyděli a nezlobili by se na ně. Tak doufám, že to tak vydrží. Volných dní už je jak prstů na jedné ruce zasloužilého dřevorubce, ale za to jsem vlastně rád. O zábavu se mi starají tréninky s Rudou a Sanderem v základních školách, dále absolvuji tréninkové jednotky jako hráč v týmu Onehunga Mangere FC, kde dochází docela k velkým změnám, jelikož po posledním prohraném zápase odešel stávající kouč a velice milý chlapík a byl nahrazen novým trenérem. K tomu všemu se začalo trénovat s rezervním týmem dohromady, nový realizační tým chtěl a chce vidět všechny hráče pohromadě, tudíž se tu tvoří nový kádr a je znát ještě větší chuť do trénování a snaha ukázat trenérovi, že právě já mám patřit do základní jedenáctky. Tudíž v úterý bylo přítomno 21 lidí a ve čtvrtek dokonce 31 hráčů na tréninku. To už jsme pochopitelně museli trénovat na dvě party, tudíž na začátku trenéři udělali nominaci na sobotní mistrovské utkání a rozdělili nás na dvě party. Doufám, že se nemýlím, ale zítra bych měl vyběhnout na hřiště na mém oblíbeném postu středního záložníka. Z absolvovaných tréninků mám dva poznatky, hodně odlišné od českých poměrů. První je, že fáze rozcvičování a zapracování trvá fakt dlouho. Dle mého až zbytečně, pač prvních 25 minut trávíme jen atletickými cvičeními, lehkými starty, spousty strečinku a míč nikde. Druhá má trenérská výtka by směřovala k intervalům cvičení. Teď nebudu popisovat interval zátěže, který je dle mého často také přestřelený a zbytečně dlouhý, pač někdy po půlce času už vyplazujeme jazyk a svýma nohama pleteme vánočky. Spíše chci ale říct, že jedno cvičení zaměřené na přihrávky děláme například 15 minut. Potom další obdobné cvičení a dalších minimálně 15 minut. Na závěr fotbal 20 minut a taková byla přesně náplň úterního tréninku. Proto si říkám, že novozélandský trenér by nemohl trénovat v ČR, protože vím z vlastní zkušenosti, že když se něco dělá delší dobu, intenzita a kvalita klesá a mělo by přijít cvičení další, jiné. Na druhou stranu tady jsou všichni hráči koncentrovaní celou dobu a můžu s klidem říci, že po deseti minutách je kvalita a intenzita mnohdy i lepší. Nikdo se neptá, jak ještě dlouho, kdy už budeme střílet a neříká, že už je to nebaví. Velký rozdíl od nás! To samé, když se na začátku řeklo, že se bude běhat, opět nikdo nekroutil očima, prostě teď se běhá a basta. Nikdo se nevyptával, kolikrát, jak dlouho, jak rychle, prostě jsme dostali informace vždy před jednotlivým během či cvičením a šlo se na věc. To se mi z trenérského hlediska na druhou stranu líbí, je daleko jednodušší trénovat takovéto hráče či tým. Zpět ale na začátek odstavce, abych dopověděl, co že vše tu ještě dělám. Každý pátek a sobotu večer pracuji v jednom krásném baru v centru Aucklandu a většinou dva dni v týdnu jezdím s jednou firmou vyzvedávat a doručovat věci (ledničky, gauče, postele,…) od prodávajících ke kupujícím, či něco stěhujeme, takže žádná prestižní práce, ale jsem pořád na začátku a beru teď cokoliv, co zvládnu. V této firmě spolupracuji snad se všemi asijskými národnostmi kromě Novozélanďanů. Musím říct, že se nepovažuji za extra šikovného a zručného pracovníka, tady mé sebevědomí ale stoupá. Občas se až divím, s čím vším za svůj život nepřišli do styku, jak řeší některé věci a na takový rudlík, tu mnozí koukají jak na zázrak z budoucnosti. Nechci tu pomlouvat některé „opálenější“ národnosti, ale už jsem potkal lidi, kteří mají spíše hlavu, aby jim nepršelo do krku, než aby něco kloudného vymysleli. Já jsem ale rád, že si mě šéf firmy váží a kdykoliv můžu, rád mě zaměstná a já jsem rád, že si něco málo vydělávám, když zrovna nemám trénink ani směnu v baru. K výčtu prací si možná někdo řekne, jak už tu vydělávám velké peníze, ale musím říct, že vydělávat na NZ se moc nejezdí. Život tu není zrovna levný a to, co jsem ušetřil za poslední měsíc, jsem dal za opravu mého telefonu, protože ve středu po tréninku s dětmi přišel neskutečný liják, že mi zmoknul i telefon v kapse a dostala se do něj voda, takže oprava za $140 mi spolkla mé začínající úspory, ale nedá se nic dělat. Získal jsem další ponaučení a jak jsem zprvu říkal, vydělat si tu balík není můj cíl, ale spíše se naučit dobře anglicky, něco poznat nového a získávat životní zkušenosti, které přibývají každým dnem, za což jsem rád a motivuje mě to do dalších dnů a týdnů. Tímto bych tento článek uzavřel a jelikož mi čas nedovoluje psát častěji, opět za 14 dní přibyde něco nového a doufám, pro vás zajímavého ;-).
Děkuji za přízeň. Mějte se hezky.
Zdraví LB z NZ
05.06.2015
Obrázky:
