9. článek – 1. auto, svíčková a gól na NZ, One Tree Hill

Ahoj přátelé,

po čase se zase hlásím z Nového Zélandu. Můj volný čas prakticky vymizel, proto i mé delší odmlčení prostřednictvím článků. Dnešní téma zní hezky – moje první auto, můj první gól i moje první Svíčková omáčka na Novém Zélandu. Ještě předtím ale popíši jedno krásné místo, které už jsem dvakrát navštívil a velice si oblíbil. Jedná se o sopečný vrchol One Tree Hill a vlastně celý Cornwall Park, v kterém právě tento kopec ční.

Cornwall Park se nachází v Aucklandu, v čtvrti zvané One Tree Hill. Ta je cca 10 km od centra města. Celý park se rozprostírá na 220 hektarech a každý kousek je opravdu krásný a i přes aktuální „zimní“ týdny je v parku každý den plno běžců, rodin s dětmi, matek s kočárkem či jen procházejících se a kochajících lidí. Tento park je tvořen třemi velkými sopkami, z nichž dvě kdysi vybuchly a jedna zůstala v původní velikosti, což je právě vrchol One Tree Hill. Ten leží uprostřed tohoto parku a nejedná se jen o ledajaký kopec, ale je to pro Maory i další Novozélanďany důležité pamětní místo. Úplně nahoře na vyhlídkové ploše je totiž pomník sira Johna Logan Campbella a nad ním se čnící k nebesům obelisk jako památka všech Maorů. (Pozn. red. – Obelisk je samostatně stojící sloup, obvykle ve tvaru štíhlého čtyřbokého jehlanu a ukončený dalším nízkým jehlanem, tzv. pyramidiem. Pochází ze starověkého Egypta.) Možná se ptáte, kdo byl John Logan Campbell? Tak pravda je taková, že to byl prominentní občan NZ, který byl později jmenován starostou Auckland City. Žil do roku 1912. Dnešní obyvatelé na něho vzpomínají jako na „otce Aucklandu“. V jeho závěti bylo psáno, že věnuje 5000 novozélandských dolarů na výstavbu obelisku právě na tomto krásném kopci jako vzpomínku na všechny Maory, kteří podle jeho teze jednou vymřou. In memoriam se opravdu dočkal tohoto obelisku, před který byla postavěna socha maorského válečníka.

Ze samotného vrcholu je nádherný výhled na Auckland ve všech světových stranách. Můžete vidět oba přístavy, na jedné straně oceán, na druhé Tasmánské moře, severním směrem je krásný výhled na centrum s dominantní Sky Tower. Právě tato věž a obelisk na One Tree Hill je dle mého to, co můžete nejčastěji spatřit z většiny území celého Aucklandu a zároveň tedy dvě nejkrásnější vyhlídky na celé město. Při své první návštěvě jsem měl to štěstí, že jsem viděl zajímavý přírodní úkaz. Na jedné straně města byly černé mraky a pršelo, na opačné zase nebe bez mraků a krásně slunečno. To je tak když si příroda hraje. Na vrchol se dá dojet i autem, což většina upřednostňuje, ale dle mého se obírají o zážitek z výběhu (výšlapu) a pohledu na obelisk na vrcholu, který se stále pomalu blíží. A i si více vychutnáváte pocit nahoře, než když tam dojedete na čtyřech kolech. Aspoň u mě to tak platí :-). Jinak jsem vyčetl i jednu zajímavost, že po večerní šesté hodině se zamykají brány pro auta a nahoru se dostanete už jen pěšky. A proč? V poslední době, se ve večerních hodinách shromažďovala mládež a popíjela tu alkoholické nápoje. A ráno byl všude bordel, tak se zastupitelé rozhodli vjezd do areálu Cornwall Parku zabezpečit bránami, které se večer uzavřou a vjezd tam mají zpřístupněný jen provozovatelé restaurací a pracovníci tohoto parku.

Ještě se vrátím k celému Cornwall Parku. Není to jen o vyhlídce na kopci One Tree Hill, ale v tomto prostředí můžete navštívit kavárnu, restauraci, skatepark, zahrát si ragby, kriket či tenis, dále tu je lukostřelecký klub, či si můžete nechat zdarma každou neděli ráno změřit pětikilometrovou běžeckou trať. Pokud se chcete jen projít, tak je tu spousta hezkých pěšinek, jimiž se prolínají různé altánky, mostíky či informace o zdejší fauně a flóře. Jelikož záhonek není zrovna můj celoživotní kamarád, tak vám neřeknu, kteréže vzácné květiny jsou zde k vidění, ale zapamatoval jsem si jen, pro mě tři zajímavé stromy – Olivovník, Jinan dvoulaločný – známe spíše pod názvem Ginkgo biloba a ohromně široký Alžírský dub.

O tomto krásném místě by se dalo napsat určitě ještě více, ale myslím, že v souhrnu to takto stačí. Každopádně se těším na léto, až si sem budu moc vyrazit jen odpočinout a poslouchat zvuky přírody. Zatím jsem zde byl dvakrát po vlastní běžecké dopravě a obě návštěvy si užil. Posledně jsem přijel z trénování, bylo okolo 15 hod, na teploměru 17 stupňů Celsia, tak jsem vzal kecky a běžel vstříc špici One Tree Hill, kterou mám zhruba 6 km od svého aktuálního bydliště. Určitě to nebyla má poslední návštěva, až bude čas a hezké počasí, půjdu znovu objevovat jinou cestou tento krásný kout Aucklandu.

Druhou polovinu tohoto článku bych nazval „mé poprvé na NZ“ a něco kolem toho. Začnu tedy nákupem mého prvního auta. Přes inzerát jsem od jednoho Čecha koupil vůz Nissan Serena, ročník 1998 (bylo vyrobeno v místě (Japonsko) a době kdy jsme zrovna otevírali zlatou bránu olympijského turnaje v hokeji :-) ). Asi každého tedy zarazí rok výroby, avšak můžu s klidem říci, že to není to zdaleka nejstarší, co tu na silnicích každodenně potkáte. Jak už jsem jednou psal, přijde mi, že Novozélanďané auta a oblečení moc neřeší (naopak si dávají záležet na svých domech a televizích). Takže jsem se moc nestyděl vyjet na ulici a hlavně na večerní šichty v baru to je pro mě velký pomocník. To samé když se chci někam podívat, jen nakoupit, nemusím se spoléhat na (věčně zpožděné) autobusy. Takže koupě auta pro mě byla zase posunem dál, k lepšímu.

Pokud koupíte nový vůz, nečeká vás nic zběsilého na úřadech s přepsáním, prostě jen zajdete na nejbližší poštu, dohromady s prodávajícím vyplníte jednostránkový formulář a na oplátku dostanete kartičku jakožto (nový) majitel auta. Za přepis zaplatíte 7 dolarů a za 5 minut je vše hotovo. Jak jednoduché. Něco jako „techničák“ tady nehledejte, nenajdete. Pokud si chcete proklepnout nějaký vůz, slouží k tomu jedna internetová stránka, kde stačí zadat SPZ a vyjedou vám základní informace o vozu. Pokud chcete vědět více, za 20 dolarů se dá zakoupit „životopis“ daného auta, kde vidíte kolikátý, že jste majitel, kdy a kde bylo auto na technické kontrole, kde bylo registrováno atd. Docela dobrá věc pokud chcete alespoň trochu znát historii svého vozu. I tak vám nikdo nezaručí, že prodávané auto je úplně v pořádku a do budoucna by mělo být všechno ok. Zvlášť když jsem zjistil, že jsem 14. majitelem…

Vyjma paliva na vás čekají ještě další výdaje, a to tzv. WOF (Warrant of Fitness) což je jako u nás technická kontrola a stojí cca 20-30 dolarů na půl roku a tzv. REGO. To je něco jako licence auta a koupit si ji můžete na kolik měsíců chcete (půl roku stojí okolo 70 NZD). Plus každý dieselový vůz musí platit Road User Charges, což je něco jako silniční daň. Já si kupoval 1000 km za 69 dolarů a počítal si, že při současné ceně nafty (1,28 NZD za litr – cca 21 Kč) se stále vyplatí mít vznětový motor, protože cena benzínu je okolo 2,1 NZD za 1 L (35 Kč) a většinou i větší spotřeba benzínového vozu tomu nahrává.

Jinak s autem nemám jen šťastné příhody. Druhý den po koupi jsem se vydal poprvé na večerní službu do baru autem, nikoliv autobusem. Ještě před výjezdem jsem si lebedil, že je super, že v takovémto lijáku jen skočím do auta, vystoupím až před barem a ještě můžu jet o trochu déle. Ušetřený čas jsem věnoval novému účesu, jelikož jsem byl ten den u holiče, tak jsem si říkal, že se do práce vyfiknu a nageluju novou pomádu. Když jsem vycházel z baráku, potkal jsem domácího, který přijel do své nemovitosti zkontrolovat, zda je vše v pořádku a gratuloval mi ke koupi nového auta, že prý vypadá hezky. Šťastně jsem usedl za volant (vpravo), vyjel na ulici a najednou zjistil, že je něco špatně a hned jsem věděl, oč jde, protože tento pocit už jsem zažil třikrát v ČR. No jednalo se jen o defekt pneumatiky, ale že by se mi chtělo ji měnit po tmě, za lijáku, to fakt ne, navíc čas na výměnu fakt nebyl, leda že bych narazil na nějakého pracovníka z depa Formule 1. Nečekaně jsem takové štěstí neměl, tak jsem nechal auto stát v první postranní ulici s vědomím, že se tam vrátím další den.

Skoro promočený jsem se v tom největším lijáku vrátil domu vyhledat, kdy mi jede další autobus. Domácího, který mi pět minut předtím třásl pravicí jsem dělal, že nevidím. I když jsem měl štěstí na autobus, stejně jsem přijel do práce pozdě, lehce promoklý a můj pečlivě nagelovaný účes připomínal spíše image zmoklé slepice. No nemůžete se mi divit, že na svého nového čtyřkolového kamaráda jsem byl pěkně naštvaný. Dva dny spolu a hned první hádka… no nezačalo to jako zrovna ideální propojení. A to nebylo vše! Druhý den jsem šel gumu vyměnit, už cestou k autu jsem se modlil, ať je v autě nafouklá rezerva, hever, klíč na šrouby atd., protože jsem to při koupi nezkontroloval. Štěstí v neštěstí, bylo tam vše. I když hever byl značnou spoustu let určitě nepoužíván a jeho zkorodovaný stav mě trochu děsil. Na začátku vše šlo jako po másle, až se najednou začal zrezivělý pomocník protáčet a auto se nezvedalo. Říkal jsem si hmm pěkný, co teď?! Ještě jsem potřeboval minimálně pět centimetrů a hever pořád nic a nic. V době, když už jsem přemýšlel, jak povolat do služby Supermana, aby mi auto nadzvedl, se najednou ozubený řež chytnul a kolo se začalo zvedat. Nikdy jsem nepomyslel, jak mě rozradostní taková prachobyčejná maličkost. Zbytek už jsem zvládl a zažehnal tak první krizi v novém vztahu.

Co se týče mého prvního gólu v dresu Onehunga Mangere, tak musím říci, že už bylo načase. I když vždy upřednostňuji týmový výkon a výsledek, kdo by se nechtěl zapsat do střelecké listiny, že? Už před zápasem jsem si vysnil, že dnes bychom mohli vyhrát a třeba za stavu 5:0 by mohla být penalta a já bych si ji vzal a kopem alá Panenka (abych připomněl, odkud že tento kop je) konečně vstřelil svůj první gól na Novém Zélandu. První dílek do mozaiky zapadl ještě před zápasem, když chyběl náš útočník, který byl vždy jako jediný psaný v kolonce Penalty. Tentokrát místo něj bylo psáno jméno mé. Neviděl jsem v tom problém. Zápas jsme začali výborně, poločas jsme vedli proti třetímu týmu tabulky 1:0 a byli jasně lepší. Tomu nasvědčoval i úvod druhého dějství, kdy jsme během pěti minut vstřelili tři góly a o vítězi bylo rozhodnuto. No a pak to přišlo, asi 65. minuta, hostující stoper se snažil naivně vypíchnout míč našemu záložníkovi v pokutovém území, přitom ale zasáhl jeho nohy a rozhodčí ukázal na bílý puntík. Ihned mi blesklo hlavou, to je ta situace, kterou jsem si přál, tak jsem čapnul míč a sebevědomě si ho postavil na značku pokutového kopu. Říkal jsem si, skóre 4:0 pro nás, tak pošlu pozdrav do Vršovic. Na začátku rozběhu jsem si pořád říkal, že dám vzpomenout na vršovický dloubák, ale těsně před kopem jsem zpomalil rozběh a kouknul na gólmana, který tak nějak bezkrevně a znuděně stál uprostřed a nevypadalo to, že se připravuje někam skočit. V tu chvíli mi prolétlo hlavou, jak plachtící míč lehce chytá uprostřed brány do náručí, já budu za největšího osla a góla už nedám snad nikdy. Tak jsem byl nucen svůj kop přehodnotit a poslal ho do pravého dolního rohu. Brankář skutečně moc pohybu neudělal, spíš si jen tak lehnul (asi aby se neřeklo) na stranu opačnou než šla má střela a já mohl konečně oslavit svůj první gól v jiné zemi. Zápas jsme nakonec vyhráli 6:2 a ukázali, že jsme chytli formu, protože po sérii porážek jsme z posledních pěti zápasu, čtyři vyhráli a teď hrajeme domácí zápas proti týmu, který je na tom bodově stejně a v případě výhry se posuneme na 6. příčku, což je určitě lepší než jako před měsícem trčet nad propastí sestupu na 12. místě.

O večeři s přátelským klubem Čechů a Slováků jsem psal již v minulém článku, takže se vše opakovalo o měsíc později, tentokrát se servírovala svíčková. No nebudu lhát, že jsem se nejen na tuto typicky českou omáčku s knedlíkem netěšil. Už od rána onoho dne jsem si oblizoval koutky s tím, že se po třech měsících dočkám mé oblíbené omáčky, kterou jsem měl naposledy víkend před odjezdem u mé babičky. I tentokrát byla výborná a potěšil mě i přídavek další porce, kterou jsem s milisekundovou odezvou přijal, k tomu čepovaná Plzeň, pár nových známých z našich luhů a hájů a mohl jsem si aspoň chvilku připadat jako někde u nás v ČR v restauraci. Hezký to večer.

Na tuto omáčku jsem měl chuť už dříve, ale přiznám se, že na tu mé kuchařské umění opravdu nestačí. Jinak si tu skoro každý den vařím jedno teplé jídlo a i když těstoviny, tuňák a rybí prsty stále četností převyšují další pokrmy, už jsem si kuchtil i oblíbené lívance, palačinky, zapečené těstoviny, kuřecí čínu s rýží, rizoto, brambory na několik způsobů či česnekovou pomazánku a tento týden se budu snažit rozšířit své kuchařské portfolio o bramboráky a zkusím upéct i nějakou buchtu. Minulý týden jsem totiž objevil nedaleko mé čtvrti něco jako evropské potraviny (spíše tedy z 90 % ruské), kde jsem koupil prášek do pečiva, polohrubou mouku a puding. To tu totiž místní vůbec neznají a tudíž ani regály v obchodech nenabízí. Svůj jídelníček teď i zdravě doplňuji grepy, mandarinkami, citróny a banány z naší zahrady! Vždycky jsem si přál mít na zahradě mandarinky a banány a teď jsem se konečně dočkal. Je pravda, že banány jsou velikostně o dvě třetiny menší (viz foto dole) než ty, které koupíte v obchodě, ale jsou velice chutné a můžete si dát třeba tři najednou, když je to zadarmo že :-D. Grepy jsem nikdy moc nejedl, ale musím uznat, že jsou tady velice dobré. Mandarinek máme na stromě sice dost, ale nejsou úplně sladké jako ty v obchodě, ale i tak je ale jím. Přeci se říká, že to, co roste vedle nás na zahradě je nejzdravější. Žádná chemie, tak to mám rád :-).

Jinak tentokrát nebudu skromný a musím říci, že mě tu lidé v našem baráku či kamarádi považují tak trochu za novozélandského Pohlereicha, když vidí co (a že vůbec) vařím. Nebo když se ptají, kde jsem byl na obědě či večeři a já odpovím, že jsem si například dělal kuřecí maso se zeleninou a rýží, jsou skutečně překvapeni. Leckteří si možná myslí, že mám doma místo fotbalistů na stěně vylepené Michelinské hvězdy. On totiž dle mého průměrný Novozélanďan umí tak akorát dát toast do topinkovače, či si dosolit předem koupené hranolky. Opravdu, jak jsem už několikrát psal, vaření tu není moc nutné, fast foody na každém rohu či kdejaký obchod s potravinami nabízí si jídlo objednat a vzít domu. Takže si myslím, že jejich jídelníček nebude o moc pestřejší než ten můj. Tak třeba dostanu v budoucnu pozvánku do nějaké kuchařské show a nakonec se rozjede má kariéra v kuchyni místo na hřišti :-). Ba ne, jen žertuji. Co se týče mé trenérské práce, tak jsem toto pondělí udělal další velký krok, když jsem podepsal novou smlouvu s naší fotbalovou akademií, což znamená, že jsem teď fotbalový trenér na plný úvazek, což je spolu s angličtinou ten největší důvod, proč jsem tady. Tak jsem rád, i když vím, že má AJ není stále na takové úrovni, abych mohl všechno vyřizovat a každému prckovi poradit to, co přesně chci, ale mohu a budu se nadále učit v tom, co mám rád.

To je z tohoto článku vše. Ještě koukněte na rozsáhlou fotogalerii níže a doufám, že se líbilo a případné komentáře, pochvaly a dotazy ocením a zodpovím ;-). Přeju vám do Čech stále krásné počasí a užívejte si léto!

27.07.2015

LB z NZ

Obrázky: