6. článek – Počasí, třídění odpadu a poprvé k holiči

Ahoj přátelé,

v pořadí již v šestém článku napíši něco o zdejším počasí, jak se tu třídí odpadky, jak jsem šel poprvé k holiči a na závěr pár zážitků z fotbalu a práce.

Začnu tedy počasím. Roční období tu jsou v porovnání se severní polokoulí opačná. Jaro přichází v září a léto v prosinci, podzim trvá od března do května a zima panuje v červnu, červenci a srpnu. Teploty zde na Severním ostrově jsou o něco vyšší než na Jižním ostrově. Hlavně v zimě tu na většině území prší, v Aucklandu ale nikdy nemrzne a přes den je tu v průměru 14 stupňů, přes noc okolo 5-10 st. Na Jižním ostrově se se sněhem můžete setkat a hlavně Queenstown je vyhlášené lyžařské středisko, kam jezdí mnoho špičkových sportovců v zimních disciplínách na soustředění. Například snowboardkrosařka Eva Samková sem jezdí trénovat. Ono taky v červnu a červenci je těžké najít v Evropě vynikající sněhové podmínky, tudíž sem vedou kroky řady sportovců. Letní měsíce tu nabízejí krásné slunečné počasí s teplotami okolo 25 st., avšak zdejších 25 stupňů je o hodně větší teplo, než „našich“ 25 st. Ruda říkal, že když byl v Dubaji, teploměr ukazoval skoro 40 stupňů, pak přiletěl na NZ a zde bylo 27 st. a prý nepoznal rozdíl. Rozdíl je v tom, že zde je sluníčko o dost více intenzivní, jelikož ozónová vrstva je nad NZ značně ztenčená, což znamená vyšší podíl UV záření. Síla UV záření je tu přibližně o 40 % větší než v Evropě a i proto tu ročně na následky rakoviny kůže zemře 300 lidí, což je nejvíce na světě ze všech států. Malá rada tedy ode mě zní, kdyby jste se sem chystali, nechte doma (evropské) opalovací krémy a balzámy na rty, tady se prodávají tyto přípravky speciálně připravené na australské a novozélandské sluníčko a UV faktor začíná na 50 a na regálech je až do 100. Také jsou (pro mě) dost drahé, opalovací krém UV 50 jsem kupoval v přepočtu za 300 Kč. První dny jsem nepovažoval za nutné se mazat, říkal jsem si, je tu podzim, za měsíc začíná zima, tak sluníčko už nebude mít žádnou sílu a ejhle: Po dvou slunečných dnech mě pálilo za krkem i na rukou. Opět mladická nerozvážnost. Poprvé v životě jsem se na podzim připálil. Teď už na sebe dávám větší pozor.

Též jsem nakousl, že tentokrát napíši něco o třídění odpadků, protože se mi zdejší postup líbí, je odlišný od toho našeho a určitě i přísnější. Ano, Novozélanďané jsou v tomto docela striktní a pečliví. V nákupních centrech na vás skoro vždy vybafnou dva druhy košů – ten pro recyklovatelný odpad (skoro vše – včetně skleněných lahví, PET flašek i papírových krabicí) a pro ostatní odpad. Podobné kontejnery jsou i u bytovek, kde vše bedlivě sleduje kamerový systém. Plastový pytel s odpadky musí být zavázán a vhozen do příhodné popelnice. Pokud vás kamery „načapou“ a někdo to uvidí, může vás napoprvé čekat pokuta $300 (6000 Kč), po druhém pokračování vám přestanou vyvážet odpadky a je na vás, kam si je budete vozit. Tvrdé, ale správné.

Na Novém Zélandu jsem už i poprvé navštívil holiče, protože délka mých vlasů už to vyžadovala. Nejdříve jsem okoukl okolní kadeřnictví a holičství a zjistil jedno. Nevím, jestli to je náhoda, ale v tzv. Barber (holič) jsem viděl pracovat jen chlapy (no někdy spíše takové mužské loutky) a v kadeřnictví se o váš účes starají jen ženy. Takže jsem už vytušil, že mě čeká interakce s nějakým Robinem Ramenem a jeho nůžkami. Musím říct, že jsem se trochu bál, přeci jenom jsem nechtěl po nějakém nedorozumění skončit s růžovým melírem či úplně dohola. Říkal jsem si, jak asi řeknu, že to chci: „Po stranách devítkou, vzadu do ztracena, nahoře nechat trochu delší na číro, prostříhat a kotletky zastřihnout“. Tak jsem si pomyslel, takhle asi ne – že bych říkal „cutlet off“ („kotleta (jako maso) pryč“). Tak se přiznám, že jsem se doma trochu připravil, co a jak řeknu a pro kontrolu jsem si přeložil i slovíčka jako dohola a melír, abych nepoužíval nějaká podobná slovíčka a nedošlo k takovému nerozumění, že bych následující měsíc musel chodit v čepici. Den D mým vlasům nastal a já šel k vyhlídnutému holiči, který se mi zdál v pohodě a jehož ceny nebyly oproti jiným tak závratné. Platí se tu od $20-40 za pánský střih. No když jsem vešel do oné místnosti, odhodlán se úplně nerozloučit s mou pokrývkou hlavy, jako první jsem řekl, že je můj první holič na NZ, ať si toho váží a ať je na mě hodný, že se bojím, abych mu vše dobře vysvětlil, jak to chci. Něco jsem žbleptnul a šlo se na věc. Asi nikdy jsem tak nepozoroval svoji hlavu a úkony na ni v zrcadle jako teď. Říkal jsem si, tak snad pochopil, jak to chci. Hodně mě vyvedlo z míry, že jako první si vzal do ruky břitvu a začal mi holit krk zezadu. No kdyby mě říznul, asi by nic neteklo, pač v tu chvíli jsem si říkal: „Co to proboha dělá?!“ Když asi viděl můj výraz vyorané myši, uklidnil mě slovy: „Neboj, nejdřív si připravím a zarovnám krk, pak už břitvu odložím“. No jen jsem udiveně pokývnul a dál vyplašeně sledoval jeho ruce. Nevím, jestli takový postup je normální, nebo mě jen chtěl (pro něj vtipně) zastrašit, ale u nás jsem se s takovým začátkem nikdy nesetkal. Když vzal do ruky strojek a po projetí vlasů po stranách hlavy mi tam ještě nějaká vrstva zbyla, byl jsem více než šťastný a těšil se na večer, až si udělám nějakou tu pomádu. Ještě něco mě zaujalo, a to že mě stříhal bezmála 30 minut, což je třikrát déle než mi to trvá v ČR, ale pečlivost oceňuji. Interesantní bylo pro mě také to, že na konec si vysypal dětský pudr na takový smeták a potřel mě tím od krku až po čelo, nevím a neznám důvod. Takže první zážitek s holičem jsem zvládl, za měsíc znova. Snad už to pro mě nebude takový thriller.

V předposledním odstavci ještě popíši pár zajímavostí z tohoto týdne. Můj třetí zápas za tým Onehunga FC jsme smolně prohráli 1:2. Jednu zajímavost jsem ještě neuvedl, která se mi líbí a klidně ji někdy použiji v budoucí trenérské kariéře. Před každým zápasem, ihned po nástupu obou týmů na hrací plochu, se nejde hned rozehrávat. Ale (zatím) oba týmy vždy udělaly kolečko, všichni se chytli kolem ramen a promlouvá kapitán či nějaký zkušený fotbalista k celému týmu. Moc se mi tyto promluvy líbí. Tu první si pamatuji úplně nejvíc, hráli jsme proti prvnímu týmu tabulky a slova zněla asi takto: „Kluci, musíme dnes všichni šlapat naplno, nic nevypustit a když do toho všichni dáme maximum, jsme schopni je porazit. Hoši, pojďme jim dopřát první porážku! Tohle je naše hřiště, tak nechme body doma. Každý se soustřeďte a makejte, budeme si navzájem pomáhat a porazíme je! HUNGA na tři … one, two, HUNGA!“ Líbí se mi, jak všichni koukají zrovna na toho řečníka, nikdo ani nedutne, jen odhodlaně poslouchá. I kdybychom mluvili 3 minuty, rozhodčí počkají. Zajímavé a inspirující. Po zápase bylo opět vyhlášení v naší kantýně (jak jsem psal v 4. článku) a na jeho začátku paní, která vše vyhlašovala, mě a jednoho též nového (spolu)hráče oficiálně přivítala a představila všem lidem, kteří nám zatleskali a požádala nás, zda bychom mohli předávat ceny dětem. Pozvání bylo milé a rád jsem našim nadějím potřásl pravicí a předal ocenění za Hráče zápasu. Jednalo se o malou krásnou plaketku a voucher na Happy Meal do McDonalds plus nějaké slevy do jiných obchůdků. Znovu všemu přihlížela zhruba stovka příznivců tohoto klubu (viz foto). V týdnu jsem od trenéra dostal novou týmovou Nike soupravu na zápasy, plus tričko, tašku na fotbal a příspěvek 200 dolarů na nové kopačky (hned jsem si koupil nové Adidas F50, které byly ve slevě z 280 na 210 dolarů). Na to, že jsem odehrál jen tři zápasy, v kterých jsem ještě nic moc nepředvedl (nejen proto, že si stále zvykám na místní tvrdou kopanou), tak docela milé, ne? ;-) . Toto je ale pro mě osobní závazek týmu pomoc dostat se z předposledního místa tabulky.

Jak jsem psal minule, k trénování a hraní fotbalu jsem si sehnal ještě dvě práce na částečný úvazek a jedna z toho je, že každý pátek a sobotu od večera až do rána pomáhám v jednom krásném baru v centru. Oba tyto dny je zde živá kapela a mraky lidí, takže i něco poslechnu, i když náplň mé práce mi nedovoluje moc přestávek. Ale aspoň to rychleji utíká. Ta zajímavost ale zní, že jsem si všiml, že 90 % lidí platí i na baru vše kartou. I třeba jedno pivo. 0,4 Heinkenna tu máme za $11,50 (220Kč), tak si můžete udělat obrázek o cenové relaci tohoto podniku. Jinak většina barů zde zavírá mezi 2-3 hodinou ranní, takže žádné dlouhé paření, ale na druhou stranu se tu začínají kupit lidi v barech okolo 9 hod večerní.

Tak to je pro tento článek vše. Snad se Vám líbil a opět něčím obohatil. Jelikož volného času mám čím dál tím méně, další – sedmý článek vyjde v pátek za 14 dní.

Děkuji za přízeň.

Zdravím do naší vlasti. Mějte se fajně.

LB z NZ

22.05.2015

Obrázky: