11. článek – Kultura na NZ, Tauranga, nové bydlení

Ahoj přátelé,

po mém minulém článku těmito řádky rozjíždíme druhou desítku (doufám pro Vás) zajímavého čtení. Ještě než se začneme zabývat dnešními tématy, tak se vrátím k minulému článku, který popisoval hlavně aucklandskou dominantu Sky Tower. Těsně po vydání jsem přidal ještě jedno video zobrazující moji návštěvu tohoto bájného místa. Pro ty, kteří video neviděli a chtějí, je k shlédnutí na této adrese: https://www.youtube.com/watch?v=_grHzH0J3HE . A druhá věc, na konci článku byla tipovačka zápasu Onehunga vs. North Force. Přesný tip 4:0 pro nás (osmé vítězství v řadě :-P) nikdo neuhádl, avšak za Vaše tipy děkuji. Někteří z vás byli opravdu blízko. Toť vše k desátému článku a můžeme začít ten s pořadovým číslem 11.

Tentokrát se dlouho nezastavím jen u jednoho téma, ale spíš popíši více míst a stručněji. Souhrnný název pro nadcházející odstavce je kultura na Novém Zélandu a v druhé polovině bude k přečtení něco o krásném přímořském městě Tauranga a také se pochlubím svým novým ubytováním, kam jsem se přestěhoval skoro před měsícem (18.09.) a už teď vím, že to byla super volba. Ale nepředbíhejme…

Takže tedy jak je na tom Nový Zéland po kulturní stránce. Těžko říct :-D Ba ne, taková odpověď není moc vypovídající, tak se Vám budu snažit osvětit jak ji vidím já skrz místa, která jsem již navštívil a jaké pocity ve mně vyvolaly. Začnu asi tím nejsilnějším zážitkem v tomto tématu, což byl koncert americké skupiny Imagine Dragons ve zdejší Vector Areně. Mimochodem pokud vám název kapely nic neříká, zadejte si na Youtube tuto skupinu a pusťte například hity Demons, I Bet My Life, moji oblíbenou It’s Time nebo píseň, kterou se proslavili – Radioactive a uvidíte, že už jste tyto písníčky někdy slyšeli a že nejsou zas tak neznámé, jak mohou z názvu napovídat. Před koncertem jsem tak trochu nevěděl, co od něj čekat, netušil jsem, jak tu jsou Imagine Dragons známí.  Zpětně musím říci, že samotná událost byla velká pecka před vyprodanou halou. V té samé vystupovaly v historii také hvězdy formátu jako Robbie Williams, Maddona, Roxette, Ed Sheeran, Rod Stewart, Ricky Martin, Katy Perry, Justin Timberlake, Miley Cyrus, Andrea Bocelli, Queen + Adam Lambert, Bruno Mars, One Direction, Red Hot Chili Peppers, The Offspring, Rihanna, Beyoncé, Pink, Lady Gaga, David Guetta, Metallica, Bon Jovi, Coldplay, The Black Eyed Peas či Elton John. Ten výčet jmen je samozřejmě několikrát delší a vystačil by na samostatný článek. Ale chtěl jsem jen uvést pár jmen na ukázku, abyste věděli, kdo že vše tu byl. Dalo by se to shrnout tak, že každý známější zpěvák, zpěvačka či kapela současné hudební scény či let minulých tu koncertovali. Na obsáhlém seznamu mi chybí už snad jen dvě jména – Kája Goot a Míša Davidů. Asi jsou pořád na čekačce. Řečí cifer je to za 8 let existence této haly (postavena 2007) více než 400 akcí a více než milion a půl návštěvníků. Hezká to čísla a hlavně, nepředpokládá se žádný pokles v budoucnu, ba spíše naopak. I přes velkou dálku ze všech ostatních kontinentů se díky této hale stal Auckland pravidelnou zastávkou na mezinárodním turné všech velkých kapel. Jinak v hale se nedějí jen hudební akce, ale můžete zde navštívit také basketbalový zápas, zápas UFC, boxu či wrestlingu, různá předávání cen (hlavně něco jako Slavíci u nás) či finále zde docela populárního Netballu (podobná hra basketballu). Zajímavé je i to, že v hale bylo k vidění v roce 2011 exibiční hokejové utkání mezi Kanadou a USA, které navštívilo přes 10 tisíc diváků. Opravdu hala za miliardu a 225 miliónů českých korun je krásná a stále nově vypadající. Kapacita je 12 000 míst pro sezení, plus se při koncertu ještě naskýtá prostor uprostřed pro provizorní sezení či stání. Na koncertě, který jsem navštívil bylo dle tisku 17 tisíc lidí, takže ticho bylo to poslední, co bylo v této aréně k zastihnutí. Dalo si na pár hodin tvrdého šlofíka.

Jinak na upřesněnou, Vector Arena není jediným místem, kde se dějí koncerty. Ty můžete v teplých měsících někdy vidět i na sportovních hřištích (převážně určených pro ragby, ale i fotbal) například v QBE Stadium (byl jsem zde na zahajovacím zápase MS ve fotbale hráčů do 20 let mezi domácím NZ proti Ukrajině), který nabízí 25 tisíc míst k sezení, dále ve Western Springs Stadium, který pojme na koncert až 50 tisíc návštěvníků či v Mount Smart Stadium, který je současně domovem dvou ragbyových týmů a na jehož ploše vystupovali například esa jako Eric Clapton, Elton John, U2, Ricky Martin, Coldplay, Guns N‘ Roses, Bob Dylan a tím, že je z těch zmíněných nejstarší (otevřen 1967) zažil i přítomnost AC/DC, Bruce Springsteena či Michaela Jacsksona. Konalo se tu i pár benefičních koncertů či festivalů. Kapacita je 47 tisíc. Když bych to měl shrnout, Vector Arena je moderní multifunkční krytá hala něco jako česká O2 Aréna (původně nazývaná Sazka Arena) a ten zbytek něco jako Eden ve Vršovicích (tam bych ale nikdy vystupovat nechtěl :-P). A ještě jedno porovnání. Když jsem viděl celkové ceny obou multifunkčních hal (Vector Arena – 1,2 mld Kč, O2 Arena – 17 mld Kč), ujistil jsem se, že Češi jsou fakt dobří tuneláři. O2 Aréna určitě není 16x lepší (větší, hezčí,…) než zdejší hala v centru Aucklandu. Ale to je zase z jiného soudku a nepřísluší se mi to tady rozebírat…jen mě to zarazilo.

V další sekci z kulturního hlediska popíši místní muzeum. Celý název je Auckland War Memorial Museum a je určitě nejvýznamnější novozélandské muzeum. Jak už z jména napovídá, tak je i jedním z válečných pomníků. Tato budova je postavena dle neoklasické architektury (vycházející z antiky) a je jedna z nejznámějších budov z celého Aucklandu. Je situovaná nedaleko centra na travnaté plošině vyhaslé sopky v jednom veřejném parku. Krásné místo. Jeho sbírky se dají rozdělit do tří skupin. V prvé řadě se samozřejmě zaměřuje na historii Nového Zélandu, převážně tedy na Maorské stavby, lodě a nástroje. Dále na vojenskou (válečnou) historii a za třetí na přírodní historii, kde jsou k vidění zvířata (desítek i stovek) let minulých, rostliny, sopky či jak že se vyvíjí zdejší podnebí.

Nejvíce se mi líbila zvířata v reálné velikosti, která tu před desítkami let pobíhala či sekce z vojenské historie, kde hlavně druhá světová válka je skvěle vyobrazena. V jedné místnosti skutečné válečné letadlo, v další zákop se vším všudy či komora věnovaná obětem holokaustu, kde se promítaly děsivé záběry nám všem známých koncentračních táborů z Mauthausenu či Osvětimi. Za jednou z vitrín byla k vidění i česká zdravotní průkazka Elišky B. a spousty článků popisující události v bývalém Československu. Raději bych tam nic českého neviděl, ale minulost nezměníme a tak buďme rádi za dobu, v které žijeme teď.

Další kulturní akcí, kterou jsem navštívil, byly dostihové závody v Ellerslie. Tento sport se mi líbí, rád se na něj dívám i sázím. Plus jak mnozí víte, jsem z vesnice, kde dostihový okruh tvoří možná pětinu rozlohy obce :-D. Samotné dostihy jsou na Novém Zélandu docela populární, ale přirovnal bych to k ČR. Co se ale liší, tak je počet dostihových závodišť a jezdeckých klubů. V současnosti je držiteli aktivní závodní licence 65 klubů po celém NZ a některé kluby mají za sebou velmi dlouhou a bohatou historii. Počet závodních okruhů mě překvapil ještě více. Zkuste si tipnout… No nebudu z toho dělat kovbojku, ale věřte, že na Novém Zélandu je 55 dostihových závodišť! Mě to číslo přijde neskutečné! Na 4,5 milionů obyvatel to je hodně. V samotném Aucklandu jsou jen dvě – Ellerslie a Avondale. V naší zemi zaslíbené Velké pardubické máme 15 závodišť (včetně toho Tochovického :-) ). Co další mi přislo zajímavé, tak že skoro každý den se na NZ konají závody. A v sobotu jsou to tři současně. Abyste mi věřili, že nekecám, tak dole pod článkem mezi fotografiemi naleznete i plán dostihů na tento měsíc (říjen 2015). Jak už jsem naznačil na začátku odstavce, navštívil jsem dostihy v Ellerslie (do Avondale se také chystám) a pokud bych měl sdělit rozdíly oproti ČR, tak jsou hlavně v etiketě a prostředí. Už v paddocku poznáte, že je vše bráno trochu více stylově. Lidé, kteří vodí koně do kolečka nenosí ošuntělé šusťákovky s prestižkama na nohou, ale pánové mají sako a ženy většinou přiléhavější šaty či jiný slušivý šat. Často jsem se sebe ptal, kdo z nich dvou je na přehlídce a koho z těch dvou si mám vybrat jako svého favorita ;-). Z paddocku si to koně už s žokejema šinou na slavnostní představení před tribunou, přičemž jsou vedeni jako skupina dvěma bílými koni, kteří jsou vepředu a dvěma vzadu, kteří útvar uzavírají. Vypadá to hezky. V samotném závodě už jsem žádné rozdíly nespatřil (snad jen na to, že tribuny nekřičí česky „Pojď Registano“ či „Přidej Peruáne“ ale spíš anglicky „Come on“ či „Speed Up“ – revoluční to zjištění což? Jinak byste ale rozdíl v závodu těžko poznali ;-) ) Ještě se zastavím u jedné věci. K dostihům neodmyslitelně patří také sázky. Ani já neodolal a na 7 dostihů (z celkových 11-ti) vsadil. Vždy po pěti dolarech na umístění či vítěze. A jak jsem dopadl? Párkrát jsem vyhrál nějaké drobné, takže celkový souhrn byl: Vsazeno – 35 NZD, vyhráno 32 NZD! Tudíž jsem moc nezbohatl, ale za to napětí a pocit při závodech to samozřejmě stálo :-) . Co se mi ale líbilo, že se závody konaly i v dalších dvou městech a na každém místě jste mohli sázet i na dostihy z odlišných měst, než v kterém se zrovna nacházíte. V praxi to vypadalo asi takhle: V Ellerslie začal dostih v 12:30, za pět minut skončil, v 12:42 začal dostih v Wanganui, trval čtyři minuty, v 12:51 začal dostih v Canterbury a v 13:00 další dostih v Ellerslie. A takhle pořád dokola. Všechny dostihy dávají živě v TV. Dostihový „fajnšmekři“ tedy vsadili na svého favorita, vyběhli ven povzbuzovat, poté rychle zpátky, vsadit a fandit skrz televizní obrazovku a tak dokola. Docela blázinec, dá se tak rychle zbohatnout, ale spíše také prohrát kalhoty. Já sázel ale jen na dostihy, které jsem viděl naživo.

V poslední části kulturního ohlédnutí popíši v rychlosti místní kina. Zase bych to viděl jako v ČR. Srovnával jsem datum premiér filmů v příštím měsíci a 90% filmů je totožných a termín prvního vysílání naprosto stejný (nejspíš celosvětově daný). Samozřejmě jsou tu v současné nabídce i v té budoucí filmy, které v ČR neuvidíte. Ale to je i naopak. Těžko půjdu na Novém Zélandu na Kameňák 7. Ceny jsou tu docela vysoké, za film v 2D zaplatíte 18,50 NZD (340 Kč), pokud chcete vidět dílo v 3D, připlatíte si cca 7 NZD (450 Kč). Ano, je to drahé, když si ještě koupíte občerstvení a pozvete svoji drahou polovičku, ale zase na druhou stranu berme v potaz rozdíl výdělku v ČR a NZD. Pokud si pořád ještě někdo nedokáže představit rozdíl který myslím, nabízím srovnání na Iphonu 6. Varianta s 64GB stojí v oficiálním Apple Store 1199 NZD (okolo 21 tisíc). V ČR za tento samý telefon zaplatíte 21 190 Kč. JENŽE zde na NZ si s průměrným platem vyděláte 900 NZD TÝDNĚ, tzn. že za 7 pracovních dní si vyděláte no nový Iphone. Obávám se, že v ČR si většina lidí na tento nový telefon ze své výplaty nevydělá ani za měsíc. V tom je ten hlavní rozdíl. U nás obecně určitě není draho,  ale s porovnáním s výši platu si toho moc koupit nemůžeme a musíme stále šetřit. Jinak vám skoro každý cizinec řekne, že je v ČR hodně levno. Spoluhráč s Onehungy byl v Praze 3 týdny a říkal, že nejvíc byl překvapený, jak je tam vše levné. A to žil a pařil v centru Prahy. No jo no, ale s tímhle my nic neuděláme :-(.

Co se divadla týče, tak to jsem ještě nenavštívil, asi bych z toho moc zážitek neměl, pač moje angličtina pořád není na úrovni, abych rozuměl všemu. Ale jednou bych se tam chtěl určitě podívat. Pro informaci, zde také můžete navštívit i Shakespearovskou hru – Romeo a Julie a lístky na toto představení o jednom z nejznámějších milostných příběhů v historii světového dramatu stojí od 44 NZD do 144 NZD. Takže zase trochu dražší, ale víme jak to je.

V dalším odstavci Vám v krátkosti popíši jednu krásnou lokaci situovanou zhruba 200 km jižně od Aucklandu. Navštívil jsem ji spolu s mým fotbalovým týmem Onehunga, jakožto týmový posezónní výlet. Ještě předtím ale trochu odbočím, protože 14 dní před tímto výletem proběhlo klubové předávání cen. Další nová akce pro mě a určitě vítaná. Každá skupina hráčů Onehungy (přípravky, žáci, dorost, holky a nakonec dospělí) měla svůj slavnostní večer věnovaný právě proběhlé sezóně. V poslední zářijovou sobotu připadlo předávání cen na všechny tři týmy dospělých plus „staré gardy“. Zhruba půl hodiny po startu se začalo vyhlašovat. Nejdříve náš oldies tým, poté třetí, naše rezerva a nakonec my, jakožto první tým. Vždy se vyhlašoval Nejlepší hráč, Nejzodpovědnější přístup, Nejlepší mladý hráč a Největší zlepšení. Oceňovaly se i týmové úspěchy a my, jakožto A-tým jsme byli vyhlášeni za Nejlepší tým roku Onehungy. Není divu, že zrovna my, protože jsme vyrovnali nejlepší umístění v historii klubu v Division 2 (5. místo a ztráta bod na třetího) a hlavně poslední třetina soutěže, kdy jsme vyhráli všech osm zápasů, stála za to. Jsem moc rád, že jsem byl součástí tohoto kolektivu. Individuálního ocenění jsem se nedočkal, ale v kategorii Nejlepší hráč A-týmu jsem skončil druhý za naším bezchybným stoperem, což mě moc potěšilo. Na tu bídu co jsem tu většinou předvedl, je to až nezaslouženě vysoko. Po vyhlášení proběhl raut a následná disko s DJ. Všechno na mě působilo velice příjemně a jen potvrdilo, jak je klub vzájemně kamarádský, až skoro jako velká rodina. Všichni si tu přejí úspěch a navzájem si fandí. To ve většině případů v Čechách chybí. Zpět ale k posezónímu výletu v Tauranze. Od pátku do neděle jsme měli pronajatý krásný barák s šesti ložnicemi, dvěma kuchyněmi, obývacími pokoji s TV, balkónem, terasou, grilem atd. Správného Čecha hned napadne – „víkend v lihu“ ale mně se líbilo, že to nebylo jen o pití alkoholu a pařbě. Samozřejmě, nebudu nalhávat, 15 kluků pospolu si těžko pojede někam spolu číst knihu, vyprávět zážitky z dětství a srovnávat, kdo má nejlepší knedlíčkovou polévku. To ne, žunkalo se slušně, ale k tomu jsme byli i na golfu, na driftujících motokárách, v baru při snídani sledovali ragby (All Blacks na World Cupu v Anglii), na společné večeři v thajské restauraci a po celou dobu byli rozděleni do dvou týmů, kteří proti sobě každou chvíli něco hráli. K tomu samozřejmě navštívili i noční život v centru města i místní nádhernou pláž, kde jsme se i koupali. I když teplota vody měla tak 3 vteřiny či 5 centimetrů, ale osvěžení krásné. To jsem ale trochu odbočil. Město Tauranga je s 117 tisíci obyvatel šestým největším městem Nového Zélandu. Toto město se stále rozrůstá, stejně jako Auckland. Za posledních deset let se počet obyvatel zvětšil o 13 % a stále se rozrůstá. Není divu, jelikož zdejší pláže jsou opravdu jedny z nejhezčích, které jsem v životě viděl. Ne náhodou se určitě název města dá z Maorštiny přeložit jako bezpečné ukotvení nebo místo odpočinku. V Tauranze je i významný přístav Nového Zélandu. Není určitě rozlohou největší, ale jeden primát mu patří, a to ten týkající se objemu vyloženého a naloženého zboží. V tom je na NZ jedničkou. Často do tohoto města také připlouvají velké zaoceánské lodě zakotvit či prohlédnout krásné pobřeží Tichého oceánu na březích Nového Zélandu. Já si tři dny v tomto prostředí užil, ale vím, že se musím ještě na toto místo činu vrátit. Hlavně v létě to tady musí být nádherné. Přes den spousta surfařů, protože místo je jako stvořené pro tuto aktivitu a k večeru nádherný široký odliv písečné pláže vám ukáže stoprocentně čistý písek. Právě po odlivu vzniknul i profilový obrázek tohoto článku s pozdravem do mé rodné vlasti. Lidí tu bude v letních měsících určitě hodně, ale nebojte, pláž je dlouhá přes třicet kilometrů, tak si tu místo najde každý. A ještě jedna věc mě žene zpátky. Levé pobřeží taurangského pobřeží začíná úchvatným místem – magickou horou (sopkou chcete-li) Mount Maunganui. Jak jsem psal, aktivit bylo hodně a tak nebyl čas vyrazit na výlet na toto bájné místo a poslat Vám nějakou fotku. Jako malou náhradu přidávám fotku z internetu do sekce obrázky dole pod článkem. Jednou se ale na její vrchol vyškrábu a fotku udělám vlastní ;-).

V předposledním odstavci Vás informuji (nechci se totiž chlubit :-P) svým novým ubytováním. Příští týden tu budu měsíc a s klidnou hlavou můžu říci, že to bylo zatím jedno z mých nejlepších rozhodnutí na NZ. A proč? Dopřál jsem si dům v jedné krásné čtvrti nazývané St Heliers, který se line východně po pobřeží od centra. Přímo k srdci Aucklandu, k Sky Tower to mám 15 minut autem podél oceánu. Lokace krásná a hlavně náš dům je situován 30 metrů od pláže. Vždycky jsem si přál bydlet kousek od písečné pláže a tak si plním takový malý sen. Majitelem je pohodový chlápek z Mexika, který bydlí v prvním patře se svou milou z Argentiny, dolejší podlaží obývám já s jedním Francouzem, který vstává kolem 5 hod a jezdí domů kolem osmé večerní, takže mám vlastně koupelnu, kuchyň atd. jen pro sebe. Nedá se to porovnávat s minulým bydlením absolutně v ničem. Spolu s nastupujícím jarem mi to zvedá ještě více náladu, chuť do běhání či si jen tak lehnout na písek, odpočívat a kochat se vodní hladinou či krásným ostrovem Rangitoto, v jehož středu ční k nebesům vyhaslá sopka (o tomto ostrovu více v příštím článku). Už si říkám, aby tu byly letní měsíce a já mohl vyběhnout se vykoupat v podstatě kdykoliv se mi zachce, pač jsem tam za 30 vteřin. Podél břehu se line chodníček s lavičkama až do centra (12 km) a zatím je to má nejnavštěvovanější běžecká trať. Koupil jsem si i nové běžecké boty, tak teď už se nemám absolutně na nic vymlouvat, že se mi nechce jít běhat. Chodím tak 4x týdně a dal jsem si malou výzvu. 1. listopadu se tu koná Aucklandský maraton, tak jsem přemýšlel, že bych se poprvé postavil na start půlmaratonu (21 km), ale když jsem vyplňoval registraci, narazil jsem pro mě na důležitou informaci – čas startu. Aucklandský maraton startuje v 6 hodin ráno, půlmaraton v 6:50. Představil jsem si, že v tuto dobu sotva doběhnu na záchod a zpět pod peřinu, ale jak by mé tělo zvládlo 21 kilometrů, to nevím. Bál jsem se, že by to byl spíš boj o přežití než snaha o požitek z běhu. Našel jsem ale ještě jednu variantu, běh na 12 kilometrů, který startuje v 9 hod. To už je určitě schůdnější a tak si nenechám ujít příležitost běžet přes největší most Aucklandu Harbour Bridge, který je jinak pro pěší zakázán. Určen je jen pro motorová vozidla a obsahuje 7 jízdních pruhů. Z tohoto mostu je krásný výhled na centrum města s dominantou Sky Tower. Tak se na to těším. Spíš než se tedy honit, tak se budu kochat. V potvrzení registrace mi nezabránilo ani vysoké startovné, které mě ještě trochu zadumalo, zda jít či ne, ale nakonec jsem 100 dolarů (cca 1800 Kč) zaplatil, protože jak se říká, zážitek stojí více.

Toť pro jedenácté vydání skoro vše. Chápu, že článek mohl být pro někoho dlouhý, ne tolik vtipný, ale i Jirka Kolbaba časem ztratil lesk :-). No víte, 16.10. překročím práh půl roku na Novém Zélandu, tak už ztrácím český důvtip ;-). Doufám ale, že si každý něco našel, něco bylo pro něj zajímavé a už teď vím, že příští článek bude o zmíněném Aucklandském maratonu, poloostrovu Devenport, ostrovu Rangitoto (který už jsem navštívil, ale vzhledem k obsáhlosti článku si nechám vyprávění o něm na příště) a spoustě dalších věcí a krásných míst, které stojí za zmínku.

Jinak Vás mohu informovat, že už jsem si zakoupil letenku zpět do Čech. I když asi jen na Vánoční svátky a Nový rok, ale těším se tam moc. S velkou pravděpodobností se sem na NZ v lednu vrátím a to minimálně do dubna 2016. Co se stane dál uvidíme, to je budoucnost a tu nechme zatím hvězdám… ;-) Tudíž kdokoliv mě bude chtít vidět, tak si zakroužkujte v kalendáři můj datum příletu na 17.12. a odlet cca kolem 10.1.2016. V tomto období Vás opravdu rád každého uvidím a přijímám každou nabídku na kávu či pivo. Pravidelným čtenářům to pivo i rád zaplatím :-).

Zkoukněte ještě rozsáhlou fotogalerii a (s)mějte se krásně… :-)

LB z NZ

11.10.2015

Obrázky:

 

A tiket v prd… :-D