3. článek – NZ, obyvatelé, fotbal

Ahoj přátelé,

z mého blogu se stává pomalu pravidelný týdeník, tak že i tento pátek Vám servíruji další informace a zajímavosti z Nového Zélandu. Jak už jsem napověděl na konci druhého článku, tentokrát si povíme něco o místním obyvatelstvu, na své si přijdou i fotbalisti, kterým vysvětlím, jak to tu funguje, a přidám pár zajímavostí z tohoto nejpopulárnějšího sportu planety. Dále jsem chtěl napsat něco o školství, jak to tu funguje – což je dle mého velice zajímavé, či o práci, kterou tu pomalu začínám dělat, ale už v úvodu Vás musím zklamat, že na posledně jmenované témata se dostanu až příště, aby článek nebyl zas tak dlouhý.

Tak hezky chronologicky od začátku. Nový Zéland se rozprostírá na rozloze více než 270 tisíc kilometrů čtverečních. Tato hodnota se přibližuje Britským ostrovům či například Japonsku. Pro někoho tedy bude zajímavé, že na Novém Zélandu žije „pouze“ 4,4 milionů lidí (NZ je jedním z nejméně osídlených zemí světa), z toho dvě třetiny na Severním ostrově. V největším městě – Aucklandu je soustředěno něco okolo 1,5 milionů lidí. Slyšel jsem, že nejdéle do deseti let odhaduje většina studií počet obyvatel převyšující 2 miliony v tomto nejlidnatějším polynéském centru světa. Auckland je sice největší, ale není hlavní město (i když v letech 1841-1865 bylo). Tento titul mu totiž vzalo město Wellington, které leží na nejjižnějším cípu Severního ostrova. V něm žije okolo 180 tisíc lidí a hlavní město je proto, že zde sídlí nejvyšší státní instituce, jako parlament, vláda a nejvyšší soud. Na popularitě tohoto nejjižněji položeného hlavního města světa přidává i jeho významný přístav. Tolik z hodiny zeměpisu.

Složení populace je zde velice rozmanité. Původní obyvatelé – Maoři zaujímají necelých 20% obyvatelstva. Vládní podpora imigrace obyvatel tichomořských ostrovů v 60. letech 20. století (cíl byl získat nové pracovní síly) přispěla k přílivu dalších obyvatel jiné národnosti. Avšak dle mého je stejně jejich počet minoritní oproti přistěhovalcům z Asie, kteří se tu začali kupit jak v SAPĚ či v Holešovicích od 90. let 20. století. Když k tomu připojíme, že Nový Zéland je stále dominiem Velké Británie a zároveň cílem mnoha turistů, uvěříte mi, že zde můžete potkat snad každého zástupce nějaké té země. Mých prvních 14 dní to může jen potvrdit, už jsem měl tu možnost bavit se ve škole s dětma z Fidži, Tuvalu, Číny, Vietnamu, Filipín, Bali a nikomu jsem nerozuměl :-D. Ba ne, ale musím říct, že angličtina od školáka z Nového Zélandu a třeba Číny či Fidži je odlišná. Alespoň pro mě. I přesto tato kosmopolitní společnost má své obecné rysy, které lze pocítit během pár dnů. Zdejší lidé jsou obecně velice zdvořilí a působí přátelsky. Ať už vejdete do krámu či školy, velice často se vám stane, že vás někdo pozdraví a připojí k tomu spojení „How are you“ (anglicky jak se máš). I když to není úplně vždy myšleno jako otázka, já na ni občas odpovídám a vzájemný vztah je hned lepší a je to i docela milé. Na konci tohoto odstavce se vrátím k Maorům. Jsou to původní obyvatelé, které díky jejich vizáži poznáte hned. U ostatních Novozélanďanů (říkají si kiváci) mají spíše horší pověst, protože ne všem se chce pracovat a jsou obecně línější. Hlavně u této menšiny (ale velice často i u jiných obyvatel) jsem si všiml, že chodí pořád bosi! A to ať jdou po ulici, ve škole, na fotbalovém hřišti či v nákupním centru. Moc tomu nerozumím, ale lidí, kteří chodí naboso vídám velké množství. Jejich chodidla musí být už značně otupělá a připravená na kdeco. Ještě jsem je neviděl, že by předvedli nějaký reflex, že na něco šlápli a bolelo je to. Fakt divné, člověk si dokáže zvyknout snad na vše, ale zase si vemte tu finanční úsporu za boty a toho placu ve „verandě“ ;-). Ostatní charakteristiky si nechám na další články, protože by bylo asi nefér po dvou týdnech hodnotit, jaký že jsou a tak.

Ještě se ale vrátím k obyvatelstvu. Musím konstatovat, že velké množství lidí (tipnul bych klidně 75 %) zde trpí nadváhou. A z toho tak 15% jsou opravdu postavy, jejichž BMI odhaduji někde nad bodem varu. Kdyby na mě někdo podobný omylem šlápl, mohl bych asi na fotbal zapomenout a dát se na plavání s ploutví. Co mě ale lehce zaráží a přijde mi protichůdné (avšak moje vysvětlení bude na konci odstavce) tak ve školách (jak se dočtete příští týden) je o přestávce snad každý venku, drtivá většina dětí něco hraje či se honí a jejich pohyb víří vzduch. Navečer chodíváme do posilovny a tentokrát dospělá populace plní tělocvičnu a snaží se aspoň chodit či běhat na pásu, či prostě jen zvyšovat a zlepšovat svoji muskulaturu. Tak když jsem o tomhle ze začátku přemýšlel, říkal jsem si: „Proč jsou všichni tak tlustý?!“ …když se docela dost hýbají. Jednu z odpovědí, jsem našel velice rychle při projížďce autem či procházce po městě. Až v neskutečné míře jsou tu totiž velké pasti na hlad – fastfoody. McDonald, KFC, Burger King a podobné „zdravé“ restaurace tu jsou na každém rohu. Takže první důvod jsou fastfoody, protože místní jsou obecně líní vařit, tak využijí právě nějakou nabídku ze zmiňovaných restaurací, či někde přizastaví pro nějaké jídlo a doma si ho jen ohřejí – tzv. Takeaway. Druhý důvod přičítám zdejšímu stravovacímu zvyku, jelikož oběd je zde jen jakási svačina (sendvič, ovoce, sušenka) a hlavní jídlo je zde večeře. Tudíž většina pracujících si v polední pauze skočí do „mekáče“ a až přijede z práce (většinou se tu pracuje od 9 do 17:30), když odhodlání nadělí, udělají si velkou véču. Někdy až v pozdních večerních hodinách a pak sotva vytráví a hurá na kutě. No tento způsob stravování se mi zdá poněkud něšťastný a nehodlám na něj přistoupit. Říkám si, že takoví pánové Havlíček či Pohlreich či paní Cajthamlová by jim asi dali, že by se příště báli zveřejnit čas a menu své večeře. Tudíž tím jsem si objasnil svoji tezi, proč jsou všichni tak tlustí, když jsou plná dětská hřiště i posilovny. Samozřejmě to je jen jeden z důvodů, samotný životní styl tu rozebírat nebudu.

Teď něco málo k fotbalu. Ten tu má asi následující hierarchii. Nejvyšší novozélandská liga se jako jediná hraje přes léto. Je v ní devět týmů a skoro pravidelně vyhrává Auckland City, který pak hraje Oceánskou Ligu mistrů a například minulý rok na MS klubů obsadil třetí místo. Další ligy se hrají přes podzim a zimu. Nejprve je nejvyšší zimní liga (Lotto NRFL Men’s Premier), čítající 12 týmů a dále jsou regionální Division 1, poté Division 2 až někam do pralesa. Tudíž kromě nejlepšího celku – Aucklandu, hraje většina hráčů, kteří jsou v týmu v nejvyšší lize, i tu zimní část sezóny. Bylo by spekulativní odhadovat úroveň, když jsem viděl jen tři zápasy. Avšak dle prvních odhadů nejvyšší zimní liga je něco jako třetí liga u nás. Někteří hráči na mě působili velice fotbalově. První můj zajímavý postřeh jsou fyzioterapeuti. Ruda říkal, že skoro i v těch nejhorších ligách má každý tým svého fyzioterapeuta či fyzioterapeutku. Takže jejich vytíženost je určitě větší než v našich poměrech, kde se tímto zaměstnancem pyšní jen kluby v první, potažmo druhé nejvyšší lize. Další malá zajímavost jsou kabiny a střídačky. Něco jako převlékárny tu jsou, ale využívají se jen na mistrovské utkání, jinak se jezdí na trénink (i z tréninku) v oblečení, v kterém tréninkovou jednotku absolvujete. Co se týče střídaček, tak ty kromě stadionů v nejvyšší lize skoro neuvidíte. Prostě se před zápasem hodí na hřiště pár plastových židlí, kde realizační tým a pár nevyvolených sedí pozorujíc, jak se na hřišti válčí. Někdy doslova, protože další věc odlišná od naší sportovní kultury jsou nedovolené zákroky. Občas byla ve vzduchu cítit sádra, sem tam měl někdo nechtíc letecký den, či byly slyšet chrániče, jak tlumí náraz kopaček. No jo, jenže rozhodčí tu hru nechávají hodně plynout, ale co pro mě bylo více zajímavé, tak reakce faulovaných, protože když rozhodčí nepískl faul, tak když hráči kostra dovolila vstát, tak hrál prostě dál. Žádné velké rozhazování rukama, simulování a tak. Dám příklad, na hráče domácího mužstva byl dle mého jasně spáchán faul na žlutou kartu, rozhodčí jen zavrtěl hlavou a postižený vstal a hrál dál. Já bych ležel a dožadoval se odpískání faulu a potrestání hráče. Tady nic. Tak třeba mě to tu ještě zocelí, protože i já mám v plánu fotbalově nezakrnět a hrát tu v nějakém týmu. Horká novinka zní, že jsem ve čtvrtek večer odtrénoval v týmu Onehunga (hrají Divison 2) první trénink a tak jsem se trenérovi líbil, že v sobotu už jdu na první mistrovský zápas (celkově osmý zápas týmu v sezóně) a měl bych mít zde debut. Když jsem se trenéra zeptal, co registrace, odvětil něco jako – s tím si nelam hlavu, nějak to uděláme, ale nikde to neříkej. Tak snad někdo z vás nebude volat na novozélandskou fotbalovou federaci, protože jak se v Čechách říká, budu hrát „na černocha“. Snad se ale proti mně žádný takový v sobotu nepostaví… Tak mi držte palce, ať vše zvládnu a týmu pomůžu se dostat z nižších příček tabulky a dobře tu reprezentuji český fotbal.

Jelikož jsem se trochu rozepsal v úvodu, tak si nechám něco o školství a mé práci ještě na příště a doufám, že přibydou i další zajímavé poznatky. Měl bych vám sdělit i něco o počasí či prachobyčejném vyhazování odpadků, protože všechno tu má svůj řád. Doufám, že článek nenudil a zase vás něco zaujalo, protože vím, že se humor trochu vytrácí, ale taková je teď má situace. Žádná velká sranda, jen samé nové informace a spousty emailů, zpráv a dotazů o ubytování či částečné práci. Takže děkuji za přízeň a zase v pátek napíšu, možná už z nového domu, jako člen týmu Onehunga a stále se lepšící trenér dětí ;-).

LB z NZ

01.05.2015

Obrázky: