1. článek – (Dlouhý) Let z Prahy na NZ

Ahoj všem!

Jak už asi mnozí víte, po dodělání magisterského studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze jsem se rozhodl svůj další krok směřovat do zahraničí. Myslím, že doba je přímo ideální, jelikož nemám ještě rodinu, práci ani další velké závazky, které by mě nutně držely v ČR. Tudíž jsem začal vybíral zemi vhodnou pro několika měsíční „návštěvu“. Naskytla se možnost pracovat pod mým kamarádem Rudou na Novém Zélandu, což je pro mě velká šance, které bych se chtěl zhostit. O náplni práce napíšu někdy později, protože v mém prvním článku budu popisovat let do této destinace, který byl fakt dlouhý, ale zase plný zajímavých poznatků a situací. Snad se Vám bude líbit ;-)

Následující řádky budou věnovány letu do novozélandského Aucklandu, při kterém zdoláme něco přes 19 tisíc kilometrů, což bude trvat 36 hodin. Letenky mi sehnal specialista na Nový Zéland, pan Oldřich Thér, stejně jako jedné ženě, s kterou jsem se před odletem spojil, abychom letěli spolu a cesta nám rychleji utekla. Jmenovala se Žaneta, bylo jí 26 let, letěla za svým manželem na NZ a moc jsme si oba nejen po cestě letadlem pomohli, tak že pokud máte možnost, je lepší letět ve dvojici, kvůli hlídání kufrů když potřebujete na záchod, někam se projít či jen skoro celou cestu kecat, co že nás na Zélandu čeká…

Odbavení v Praze probíhalo v pořádku, dokonce Žanetě dovolil muž pracující u odbavení nadváhu 8 kg, což bylo velkorysé, protože příplatky za nadměrné rozměry či kilogramy jsou opravdu drahé. Poté jsme se přesunuli ke gatu, z kterého nás přepraví italská společnost Alitalia do Říma. Let do Říma utekl jak Bolt. Trval necelé dvě hodiny. Letecká společnost Alitalia byla v pohodě, ale někteří pracovníci se tvářili tak, jakoby už nejraději byli doma u vínka a špaget. V Římě jsme měli 3 hodinky čas na přestup, tak že jsme si v klídku sedli v odletové hale, nabili telefon na veřejné nabíječce, připojili zdarma k wifi či si četli a čas boardingu se rychle chýlil.

Z Říma jsme letěli už čtyřhvězdičkovou leteckou společností China Airlines, a to nejprve do druhého největšího města Indie – Dillí, kde jsme měli technické mezipřistání a poté na ostrov Tchaj-wan, do města Taipei. Do letadla jsme sedli včas a i rozjezd k ranveji byl tak, jak byl naplánovaný, ale ejhle… Proč stojíme už deset minut na místě, proč už tu tvrdneme hodinu? Zněly naše otázky, avšak kapitán nám to oznámil jen jednou a jeho čínské angličtině jsme bohužel ani jeden nerozuměl a při pohledu na ostatní cestující jsme nebyli jediní. Přesně po dvou hodinách se dalo letadlo do pohybu se slovy kapitána, že se technické problémy podařilo spravit a můžeme se dát k odletu. No konečně. Entreé vždy precizních Číňanů nás moc neuklidnilo, ale nezbývalo nám než věřit bezproblémovému stavu letadla.

Hned po vzletu přišla ale první dobrá zpráva, kdy jsme dostali jídlo, ovoce, zeleninu, zákusek a možno i pivo, víno či kávu a bylo nám řečeno, že si můžeme udělat pohodlí i na ostatních volných sedačkách, protože letadlo bylo zaplněno zhruba z jedné pětiny. Po jídle, kdy se na hodinách přehoupla půlnoc jsem tuto možnost využil plnými doušky a zabral prostřední řadu pětisedadel vedle sebe a zhruba 4 hodiny z 8-mi hodinového času jsem prospal. To jsem ještě nevěděl, že v letadle to jsou poslední naspané hodiny, o to víc si jich zpětně vážím. Čím jsme se více blížili hlavnímu městu Indie, tím jsem začal zpozorovávat z letadla více silnicí a polí. Avšak to nebylo to, co mě zaujalo, ale jak vozovky a úrodné pole jsou rozmístěny. Řídit motorové vozidlo musí být docela nuda, jelikož silnice jsou většinou (dle mého odhadu více než 5 km) úplně rovné, následuje mírná zatáčka, popřípadě křižovatka a do všech stran opět obrovsky dlouhá rovinka. Těžko odhadovat velikost z letadla, ale dle poměru s auty bych se nebál říct, že někdy i více než 7 kilometrová rovinka. A co pole? Jejich velikost je vždy přesný čtverec, až by z toho měli u nás na matematicko-fyzikální fakultě radost. A nejsou to nějaké rozsáhlé louky, ale spíše tisíce malých (tipuju 100×100 m) čtverečků, že by se na tom dala z letadla hrát nekonečná partie piškvorek. Asi aby se žádný farmář nehádal, kdo že má větší pozemek a nemohl svou (ne)úrodu svádět na velikost.

Přistání proběhlo v pořádku, vystoupili jsme a hned na nás čekali usměvaví Indové s nabídkou pomoci a ptali se, kam letíme a po naší odpovědi nás hned nasměrovali správným směrem a popřáli příjemný den. Tím si u mě tato národnost polepšila, avšak o pět minut déle razantně klesla, když jsme se dostali k bezpečnostní kontrole. Pracovník čekající před touto kontrolou až neuvěřitelně trpělivě každému říkal, co vše má vyndat z tašky a sundat ze svého těla. Pět Indů (či podobné národnosti nebo kultury) přede mnou chlapíkovi vše odkývalo tak, jako by si v duchu říkali, já vím prosimtě, nemusíš mi to říkat, vždyť je to tak všude… a tak někdo odhodil telefon, někdo pásek, ale všichni po projití bezpečnostního rámu pípali. Až jsem si říkal, že to pípá asi vždy když někdo projde. Ale hned po druhém kusu jsem zjistil, že pána tak úplně pozorně neposlouchali, protože po projití rámu si je odchytl pracovník s ručním skenerem a ejhle ukázal na pásek a dále na hodinky a ty největší experti nesundali s rukou ani kovový náramek. Říkal jsem si, no ten první byl teda pako, ale ten druhý ještě větší. No asi nemusím dál napínat, že ani jeden z pěti přede mnou neprošel bez pištivého tónu bezpečnostního rámu a nenašel se nějaký ten telefon, náramek či jen hodinky. Možná i proto když jsem prošel a nic rám nehlásil, kontrolór se na mě s podivem podíval a mrkl na mě, že vše oukej. Jinak všichni pracovníci místního letiště se k nám chovali velice mile a ochotně.

Po indickém intermezzu jsme sedli do letadla a čekal nás let do Taipei. Tentokrát mé přání, aby letadlo zůstalo stejně tak (ne)obsazené jako do Dillí se nevyplnilo a ještě k tomu se zaplnilo různými arabskými a asijskými národnostmi, že jsem se trochu i lekl, když jsem se podíval vedle přes uličku, za sebe či šikmo před sebe. Ve všech těchto směrech totiž seděl nějaký Ahmed či Salám a říkal jsem si, že né všechny spolucestující si člověk přeje. Turban na hlavě, volný hábit a vousy až tam, kam narostly. Myslím, že holicí strojek viděli maximálně v reklamě na letišti. A tak jsem většinu letu koukal spíše na ně kam šahají, zda nejdou na záchod než ven z okýnka. Naštěstí zhruba po necelých šesti hodinách jsme dorazili do hlavního města čínské republiky ležícího na severu ostrova Tchaj-wan – do Taipei. Kvůli zdržení v Římě jsme měli „jen“ hodinu a půl čas na přestup do dalšího letadla směřující k protinožcům. Tak že jsme si jen lehce prohlídli letiště, narovnali nohy a pomalu mířili do gatu, kde nás čekal nástup do letadla.

Poslední část letu z Taipei do Aucklandu se zastávkou v Sydney byl oblíbenou lokací pro cestující. Odlet byl plánován na jedenáctou hodinu večerní a už při vstupu do letadla jsme viděli, že místo jako v letu do Dillí mít nebudeme a pilot mohl v klídku ohlásit vyprodáno. Trochu jsem začal mít hrůzu z toho, jak nejdelší část letu (přes 9 hodin) zvládnu a hlavně tu noční část. Ihned po usednutí na místa jsem se koukl přes uličku a chlapík asijské národnosti už spal a to ještě ani neproběhlo video, jak případně použít záchranné vesty a jiné přístroje, které by nás měly „ochránit“. Docela jsem mu záviděl, protože jsem se obával jak usnu já. Problém se spaním v sedě mám odmala a teď jsem si to ověřil v plné parádě. Říkal jsem si, budu unavený, lehnu a spím. Prd! Ani náhodou! Spánek v sedě je pro mě stejně náročný asi jako pro slona udělat kotrmelec. Následující tři hodiny jsem bojoval s usnutím, ale nad bdělostí jsem nevyhrál. Prohrál jasně 3:0. A to jsem vyzkoušel snad všechny možné pozice a polohy, že by mi ani Kámasútra nestačila. Nepomohlo ani to, že jsem se skulil pod sedačku a dal na ni hlavu. Jak jsem asi připadal kolemjdoucím a letuškám ani nedomýšlím. Když se začalo pomalu rozednívat a lidé se probírat, vyběhly letušky s nabídkou vlhkých ručníků, poté s čajem či kávou a zanedlouho se roznášela snídaně. Viděl jsem na rozespalých tvářích takovéto: Sakra, ještě chvilku bych chtěl spát, vždyť jsem spal jen 5 hodin. Nechte mě. Hm… Fakt vtipné, říkal jsem si. Jinak kolega přes uličku samozřejmě spal až do snídaně a při posledním soustu už zase mhouřil oči a ponořoval se do světa snů a polopravd. To má někdo štěstí.

Když už jsme se blížili nejrozlehlejšímu a nejlidnatějšímu městu Austrálie, tak jsem zpozorněl a stále více sledoval pohled ven. S klidným svědomím mohu říct, že je to nejhezčí oblast, kterou jsem zatím z letadla viděl. Měli jsme to štěstí, že jsme letěli nad celým městem podél pobřeží, které skýtá mnoho krásných zátok a fjordů a dokonce jsme viděli i centrum města včetně hlavní dominanty – Opery. Co bylo dále zajímavé z oblohy, tak jak velké letiště zde je a hlavně jak je situována vzletová a přistávací dráha. Končí respektive i začíná na pevnině, ale je protáhlá daleko do oceánu. No zde máte opravdu jen jeden pokus na vzlet.

Hodinka v Sydney pro mě byla osvobozující, protože jsem se cítil zmuchlanej jak papír od sekaný a v kondici jak stodvacetiletý stařík po uběhnutí maratonu. Už jsem si říkal, že tři hodiny do Aucklandu utečou jak voda, tak snad to dám. Jenže po posledním pátém startu nic než voda nebylo vidět, tak jsme chvilku kecali se Žanetou, chvíli jsem poslouchal písničky a ani se netěšil na jídlo, které bylo chvilku po startu servírováno, protože jsem toho měl až po uši. Nicméně jako ostatní jídla jsem snědl i tentokrát vše, ale vězte, že hlad není to hlavní, co se vám během letu honí hlavou. A ono mít sedmkrát teplé čínské jídlo během 30-ti hodin také není to, po čem váš žaludek prahne. Možná si říkáte, proč jsem tedy pořád jedl, když jsem neměl hlad, ale zase když to před vás dají a je to „zadarmo“ nebyl bych správný Čech, kdybych to nesnědl :-D. Ovšem musím říct, že všechny jídla byly chutné (někdy více pálivé) a hlavně ovoce a dezert mě nejvíce těšilo. Nezapomněl jsem také vždy vše spláchnout jedním Heinekenem a kávičkou. Když už se na obrazovce popisující náš let přehoupl čas doletu pod jednu hodinu, začal jsem mít přes tu všechnu únavu dobrý pocit, že už to zvládneme. Nadšeně jsem vyhlížel zemi, v které bych teď chtěl nějaký čas strávit a najednou jsem se rozzářil a říkal Žanetě jako nějaký mořeplavec – už vidím pevninu! Přelet nad Aucklandem byl krásný a zároveň dlouhý, protože vyjma pár výškových budov v centru jsou zde samé rodinné domy (kvůli zemětřesení) a tudíž je toto největší město Nového Zélandu velice rozlehlé. Letiště od centra je vzdálené zhruba 40 km, tudíž ještě chvilku jsme v letu pokračovali abychom následně mohli popáté přistát a konečně si říct, jsme tu! Další dobré zprávy přišly, když jsme si našli své kufry, čehož jsem se trochu obával, dále prošli pasovou i imigrační kontrolou a náš pobyt zde na Novém Zélandu mohl právoplatně začít. Na letiště pro mě přijel kamarád Ruda a jeli jsme do jejich baráku. O prvním týdnu na NZ zase příště ;-)

Děkuji za přečtení a mějte se hezky.

LB z NZ

17.04.2015

Obrázky: